Le Roi des bricoleurs

Tak nevím, ale na Mockyho mi tohle připadalo slabé. Má to typické Mockyho podivné postavičky v absurdních situacích, které mě v jiných filmech (hlavně La Grande Frousse) dokázaly bavit, je to nápadité i vtipné, svým tempem svižné, ale celkově mě moc Král kutilů neoslovil. Celý film je v podstatě moderní groteskou s jednou dějovou linkou: SPOILERY! ministr se jde léčit do bahenných lázní a dohodne se s podnikatelem (Serrault), že nechá své dělníky zrekonstruovat starý dům, jenž si ministr vyhlídl zakoupit. Podnikatel se svými kumpány se za dva měsíce nepohnou ani o centimetr, věnují se zato jakýmsi bizardním hudebním dýchánkám, a ministr se svým kolegou si poté najmou novou skupinu dělníků, kteří provádějí naopak velmi rychle organizovanou práci. V předposlední scéně dům vypadá jako pěkně zrekonstruovaný, reálně tomu je ale jinak, protože pár vteřin po ministrově prohlídce jednotlivých místností a chodeb se všechno začíná postupně rozpadat. Inu, práce kvapná málo platná. :o) Ministr koupi domu podepíše, zatímco někdo jiný (nebudu prozrazovat..) ho právě podpálí... KONEC POPISU DĚJE Jestli zde Mocky zamýšlel i jakousi satiru, v tomto duchu přesah příliš nefunguje a víc než na ději či nějakém sdělení to stojí celé na smršti bláznivých gagů. Ty mě párkrát i dokázaly rozesmát, ale nejednou zašly až za hranici dobrého vkusu a nevyhly se trapnosti, navíc po celý čas zde oxidoval jakýsi trapný rádoby-komik Sim, který tomu teprve nasazoval korunu. Když jsem se asi v polovině podíval na zbývající minutáž, řekl jsem si, že budu moci určitě vychválit krátkou stopáž, ale nakonec i těch 68 minut mi připadalo ve vztahu k ději zbytečně natáhlých. Mockyho pokus napodobit styl Claude Zidiho a slavných Bažantů se tedy moc podle mě nepovedl a časem již nemá moc co nabídnout, než jen variace na již odehrané. To platí i o povedené titulní melodii Erica Demarsana v podobě rezkého pochodu se sborovým smíchem, která se mi spočátku velmi líbila, ale když zde zní každé 3 minuty, velmi snadno se začne proměňovat v otravnou odrhovačku. . . . Co dodat, pro fanoušky Michela Serraulta ve Francii, kteří si rádi zašli na svého oblíbence do kina, musely být roky 1976 a 1977 výrazným zklamáním, zvlášť oproti předchozím letem. Jeden filmový počin za rok s vedlejší roli v ryze průměrné komedii, naštěstí to zachránila televize a v ní inscenace Le passe-muraille a seriálový Offenbach. 45% (25.02.2021)