V zahradě

Tak tohle je přesně ten typ tvorby, o které si říkám, že tohle bych chtěla vytvořit já. A kdyby se mi něco takového povedlo, tak bych se velmi chválila, že to stálo za to. Podložené muzikou, která chytala za srdce. Intenzivní pocit, že ta hranice mezi námi a "jimi" je tak tenká, že prostupujeme všichni libovolně z jedné strany reality do druhé. Silně jsem cítila hrabalovskou poetiku a neuvěřitelně lidský, vřelý, bolavý vztah k těm "jiným" lidem. (15.05.2015)

Nádherná plouživá kamera, líbezná hudba (např. Albinoni) i působivé monology bláznů, navíc precizně seřazené: vše v dokonale harmonickém celku. Meditativní atmosféra člověka přímo nutí, aby si během filmu zapřemýšlel i o sobě samém, hledal vlastní paralely k příběhům a osudům lidí ve filmu a zauvažoval nad tenkými hranicemi bláznovství, geniality a konformity. Už dlouho jsem nebyl z něčeho tak unešen. (19.07.2013)

Master19 to vystihl přesně. U některých výpovědí jsem s údivem zjistil, že ti lidé vlastně mluví docela rozumně. Pokud jsou ovšem oni chovanci psychiatrické léčebny, pak co jsme já ? .-). Tohle byl velmi silný dokument. Léčebny psychicky nemocných mají samy o sobě zvláštní auru spředenou z tajemství, strachu i zvědavosti. Pokud jsou navíc ve starém barokním zámku už jen to prostředí v devadesátých letech ještě zanedbané stavby s velkým parkem tím více to na člověka působí. A to nemluvím o osazenstvu. Lidech jako jsme my. Lidech, kterým se jen něco tam uvnitř porouchalo... Nejhorší je, že si to někteří sami uvědomovali. Je člověk ,,bláznem'' uvědomuje-li si, že by jím mohl být ? * * * * (10.01.2020)

Mimořádně působivý, navíc ve skrze autorský dokument zachycující pacienty v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích u Mělníka. Toto téměř hodinové výpovědní představení od režiséra Ivana Vojnára, za zády s kamerou Jiřího Kačera a s vážnou hudbou od různých autorů coby hudebním doprovodem filmu, mi bohatě stačilo k tomu se vůbec zamyslet nad hodnotami lidské existence jako takové, natož se do ní alespoň nějakým způsobem vžít. (16.02.2007)

Velmi precizní zpracování a ponoření se do vnitřních světů zúčastněných. Soukromé světy zavřené a izolované. Oni nepatří do světa za zahradou, i když jsou jeho součástí. Nepatří sem jejich pohled na realitu, jenž se vymyká stanovenému normálu. Někdo prožil několik tisíciletí, další komunikuje s mimozemšťany a nebo si prostě není jistá svým vlastním já, které je v jejích očích jedno velké nic. Zeď předlistopadová se odkrývá a společnosti se představují občané, kteří byli dlouho skryti. Zoufalé, smutné, lehce šílené, ale i veselé pohledy očí, které jen málokdy mrkají.Nechybí ani nekompromisní a drsná realita elektro-šoků. Vynikající prolínání scén, jejichž snímání je v některých případech prostě dokonalé. Takhle nějak má vypadat dokument mapující lidské osudy. Vlna emocí, ve které nechybí ani upřimný smích. (14.02.2014)