Obsahy(1)
Dokument o ukradených životech namibijských dětí, které měl náš režim v 80. letech vychovat pro Namibii v budoucí komunistickou vládnoucí elitu... Neuvěřitelný příběh manipulace s lidskými osudy 56 namibijských dětí, které byly násilně vykořeněny a převezeny v polovině 80. let na výchovu a vzdělání do Československa. Po změně politické situace u nás ale byly namibijským komunistickým režimem opět zneužity a repatriovány v roce 1991 zpět do Namibie, kde jejich životy měly zůstat zapomenuty. Díky antropologickému výzkumu afrikanistky, socioložky a doktorandky Kateřiny Mildnerové z Filozofické fakulty Univerzity Palackého se podařilo některé z nich opět najít. Většina si uchovala v sobě zcela jiné kořeny, totiž češství. Tuto identitu, v níž vyrostly, přirozeně přijaly a považují za svou rodnou. A s tímto stigmatem začaly postupně naplňovat svůj další dramatický úděl. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (22)
Nejdříve jsem byl zděšen, co to je za politicky nekorektní název, ale pak jsem byl z dokumentu nadšený. Zajímavé osudy o namibijských dětech, o kterých jsem doposud neměl ani tušení, neboť jsem v době tehdejšího Československa ještě nežil. Jak tady mnozí zmiňují v komentářích, toto jsou větší Češi než někteří rádoby vlastenci. Některé osudy jsou opravdu dojemné a při zmínění nepřijetí v českém současném prostředí u určitých kategorií obyvatelstva je i našinci smutno. Jsme sice malý národ, přesto najdeme řadu našich menšin po celém světě, a to mě dodnes nepřestává fascinovat. Zpravidla nehodnotím dokumenty tak vysoko, ale Černým Čechům nemám co vytknout, takto by měl dokument vypadat - a zároveň mám chuť si co nejdříve přečíst i tu knihu. ()
Život přináší různá story a tahle je o malých černoušcích, kteří byli v rámci ideové blízkosti s angolskou komunistickou partou na pár let uklizeni do Československa, aby po návratu zjistili, že jsou víc Češi než černoši z Afriky. Taky je zvláštní pocit, že v rámci sebeobrany jsme brutálně protiimigrační, ale jakmile se ukáže jeden zajímavý a docela dojemný příběh, tak tyhle by si nastěhoval domů každej druhej. ()
Když (před mnoha lety) měl můj mladší syn svatbu pod bartošovickým platanem, neměl jsem o černých Češích (toto označení se mi líbí nejvíc) ani ponětí. Celá kauza - jak ji předvádí i formálně velmi dobře natočený dokument - vyvolává snad plnou paletu pocitů a úvah. Sympatie samozřejmě dominuje. Film navíc zvedá stavidla fantazie, která mezery v osudech černých krasavic a šviháků vyplňuje. ()
Mega zajímavý a zároveň nesmírně sympatický dokument o nesmírně sympatických lidech a tématu, o kterém jsem až dodneška neslyšel. A to víc jsem ale zůstal koukat. Xenofobní dezolé by měli vidět povinně, takhle totiž vypadají a takhle se chovají opravdoví Češi. Je to svižně natočené, občas hodně vtipné, občas smutné a to především některými osudy dětí, které následný návrat do Namibie a adaptaci na "mars, kameny, sucho a zlý černý učitelky" psychicky nezvládly. Příběh paní, kterou po vytouženém návratu do Česka nějaký random neomalený xenočecháček nazval "černou kundou", což vedlo k tomu, že se v ní něco pohlo a uvědomila si, že v Česku ten zaslíbený domov už nadále nemá, se taky neposlouchal vůbec dobře. A tím se vracím zpátky k myšlence, že je tohle dokument, který by měli vidět opravdu všichni. ()
Za tu hodinku mi všichni tak strašně přirostli k srdci v mnoha okamžicích slyšet mluvit původně africké Namibiany česky byl prostě hezčí zážitek než slyšet průměrného, ubrečeného, bílého Čecha jako poleno, jak se tu máme špatně díky fialově vládě a ukrajinskejm imigrantům, protože má lepší auto než já. Tolik radosti ze života po všem to vytržení a navrácení komunistickejch kontrarevolucionářů. Mám pocit, že jsou častokrát více Češi než my. Protože zažívají různé světy umí i spousty věcí narozdíl od našeho stěžování si na gauči u televize ocenit a slyšet to česky je prostě nádhera. Buranskému hulvátovi, bejt tam a slyšet to, bych se neznal voe.. ()
Galerie (14)
Photo © cernicesi.cz
Reklama