Aftersun

Pozadí (některých) rodinných dovolených. Schválně píšu některých, jelikož bohatí nebudou ani na vteřinu řešit finance a i ti ostatní si ji můžou užít bez minulých/budoucích problémů a na čas se od nich naprosto odpoutat, nedá se to škatulkovat a každý to bude mít jinak. Ostatně, sami jsme strůjcem svého života, jak ho prožijeme a jak ho budeme vnímat je jen na nás. Takhle na úvod a teď se o tom víc rozepíšu - mám totiž problém s tím, jak to uchopit. Jestli Charlotte Wells chtěla primárně natočit film o Calumově depresi, tak je Aftersun nepovedený film, jelikož tohle je tam tak okrajové, že z toho nic většího neplyne, než jen "má depresi". Pokud se ale vykašlu na to, jak bych měl oficiálně film vnímat a budu se řídit tím, jak jsem ho pochopil já, tak je to povedený, sympaticky minimalistický a nečekaně vrstevnatý film o krásných chvílích, které si člověk už nikdy nezopakuje. Melancholie sálá ze spousty scén, krásné chvíle jsou lemované občasnými vzpomínkami na to, co vše vedlo k tomu, aby se mohly stát (nejvíc to je vidět na scénách, kde se mluví o penězích - čím více se blíží konec dovolené, tím více Calum dbá na to, kolik co stojí) a snahou vyždímat z toho krásného co nejvíc, navzdory k tomu, že cesta k tomu lehká určitě nebyla. No a tady je vše složitější o to, že Sophie vyrůstá v rozvedené rodině a že začíná dospívat. Všechna ta přátelství se staršími dětmi a první láska ji spadnou do klína až nedůvěryhodně snadno, ale jelikož to byl spíš symbol pro tuhle vrstvu, nemám s tím problém. Vrátím se ještě k tomu minimalismu, který se mi na tom tak líbí, jelikož tenhle film po divácích chce, aby při tom zapnuli mozek a vnímali každé slovo, jelikož se tu důležité detaily objeví za celý film často jen v jedné větě a film se k nim nevrací, přičemž jsou důležité k pochopení postav, jejich situace a vlastně všeho. Dá se na to ale dívat i bez vnímání detailů, ale to vám pak zbyde jen film zachycující jednu dovolenou, kterou si buď s postavami prožijete nebo se u ní unudíte, ale nic víc. Mimo ten minimalismus mě ale hned do děje vtáhlo mysteriózní ladění, protože vrazit do pohodové scény temnou ambientní hudbu může buď jen neschopný idiot, nebo někdo, kdo přesně ví, co dělá - a tady se naštěstí jedná o druhou možnost. Vnímal jsem v tom i určitou mikro-vrstvu, jen si nejsem jistý, jak moc jsem si ji tam sám dosadil, ale přišlo mi, že je to trochu i o tom, že dovolená v plně vybaveném resortu je sice oddechová a plná zážitků, ale naprosto nepoznáte zemi, ve které právě jste - a vnímal jsem to hlavně při scéně s koberci. Ze scén se zde všude zmiňuje ta se skladbou Under Pressure, ze které tu je nejeden uživatel nadšený a považuje ji za vrchol filmu, ale tady musím jít proti davu a říct, že sice povedená je, ale (vzhledem k tomu, že je to dlouhou dobu očividné ticho před bouří) taky poněkud očekávatelná a chtěná - jak se tam začnou prolínat záběry z klubu, je to víc než jasné. Za mě jsou vrcholy filmu všechny scény natočené Sophií na ruční kameru, karaoke a ta úplně poslední, protože to jsou přesně ty chvíle, ty specifické momenty, které vám nejvíc uvedou, o co tady především jde, nakolik se ty scény můžou zdát o ničem. Plus je skvělá ještě scéna, ve které vidíme pozadí natáčení úvodní scény, jelikož tohle tak dokonale zarámovat muselo dát neskutečnou práci. Dojmy mi ale shazuje to, jak se zde "pracuje" s Calumovou depresí, jelikož, jak už jsem výše naznačil, se v ní ta deprese prostě projevuje a nikam dál se s tím nepracuje. Mohlo to být stejně důležité, jako ostatní vrstvy, ale místo toho to působilo jakoby navíc a to navzdory tomu, že Caluma to představí dostatečně (aspoň pro zvolený formát), byť bych nebyl proti, kdyby to takhle krásně nenápadně o něm řeklo víc. Calum se sice srovnává, že už roste a nebude z ní pořád malá holčička a taky je vidět, že není schopný se v životě nějak ukotvit, ale pořád je to málo na to, aby to tuhle rovinu povýšilo výš než na to, co je celou dobu vidět i při nejběžnějším vnímání filmů. Vadí mi ještě ta sice krátká, ale do celku nesedící scéna s dvěma líbajícími se homosexuály, která tu je asi jen proto, aby to tu nechybělo. Pouštěl jsem si ji dvakrát, abych zjistil, jestli jeden z nich náhodou není Calum, protože pak by měla smysl, ale ne, je tam prostě proto, že tam je. Jinak je to ale velmi příjemné překvapení, jelikož už jsem ani nečekal, že by dneska mohl někdo tvořit takhle důmyslně promyšlené minimalistické nezávislé filmy, které vypadají, že jsou naprosto o ničem, ale přitom je v nich hodně. A těší mě, že za tím stojí A24, od kterého jsem v poslední době viděl samé líbivé pseudo-arty, ale o to víc mě těší, že pod jejich hlavičkou stále vznikají takové filmy. Poslední podobně propracovaný minimalismus, který jsem viděl, je vlastně taky od nich (The Florida Project), ačkoli ten má úplně jinou náladu, odlišnou filmovou řeč a naprosto jiné poselství, ale v základu podobnou výstavbu. 4* (21.10.2023) (méně) (více)