Aftersun

Silná pociťovka, která vás přenese na dovolenou dcery s otcem. Naprosto autenticky zachycené vzpomínání, které vás pohltí svými zvuky, kamerou a hudbou. Melancholicky nostalgický, ale nevinný a krásný. Nejvíce mě oslnil samotný styl, který působí neuvěřitelně náhodně, přirozeně a neučesaně, ale zároveň tak záměrně a úderně. To plánování kamery a struktury muselo být peklo. Zajít si na to hned po první pořádné dovolené od začátku mé dospělosti jen umocnilo veškeré pocity. Aneb proč podnikáme takové výlety a proč si tvoříme takové zážitky. (25.06.2023)

"Why can't we give love that one more chance?" ___________ Spíš než film příběhový je Aftersun film pocitový. Jde o snímek, který je těžko popsatelný – je podmanivý, melancholický, náladotvorný, velmi křehký, a citlivý. Jde totiž o neuvěřitelně subtilní drobnokresbu vztahu otce a dcery, jež vyniká v silně pomalém vyprávění, využití prvků coming-of-age subžánru, a hlavně pak ve vyobrazení zcela obyčejných momentů, všednosti, krás letní bezstarostnosti a dětské nevinnosti – protože jde přesně o ten typ filmu, který hledá krásu v obyčejnosti. Zároveň nevysvětluje onu emocionálně-realistickou symboliku přímo či nijak explicitně, ale spíše ji pojímá jako něco nevyřčeného, nedořečeného, a poukazuje na ni v drobných náznacích a jemných nuancích, díky čemuž může divák číst mezi řádky a snímek si tak interpretovat k obrazu svému.... To vše a nejen to dělá z Aftersun brilantní drama, či bravurní režijní debut Charlotte Wells, ale i neuvěřitelně intimní mozaiku vzpomínek na jednu nezapomenutelnou dovolenou – vzpomínek uchovaných na VHS kazetu, a rozplývajících se v šeru nočního klubu.... No a jestliže vás scéna s Under Pressure nedožene k slzám, nemáte srdce. Herecký tandem Paul Mescal - Frankie Corio (ta holka je fakt ohromnej talent), na němž všechno prakticky stojí a padá, je naprosto fenomenální.... [#A24RULES!] (24.12.2022)

Na sledování Aftersun musí mít divák správné rozpoložení, jelikož se jedná o dosti "náladový" film, který si po většinu stopáže jede dosti pozvolným - a tím pádem ne pro všechny diváky atraktivním - tempem. Na projekci mě nalákal námět a oscarová nominace pro Paula Mescala. Herecky je film zvládnutý skvěle, o tom žádná, samotný námět mě však svým zpracováním nedostal tak, jak jsem si před projekcí od filmu sliboval. Všední výjevy se střídají s tíživými vizemi (vzpomínkami), které nakonec "pod tlakem" vrcholí, a i když člověk ví, jaké emoce chtěla režisérka u diváka vyvolat, nemohu říct, že jsem jí to "baštil". Festivalová deprese, která však nevydeptá každého. (08.06.2023)

Dovolená otce a dcery (rodiče jsou rozvedení) v tureckém letovisku v době, kdy ona se pomaličku dostává do věku, kdy se „odděluje“ a stává se z na rodičích závislé dívenky svou vlastní osobou. Ale pořád má před sebou kus cesty, než bude otci lépe rozumět. Nicméně teď jsou tady a spolu, procházíme s nimi rutinními činnostmi, ať už jde o dovádění v bazénu, sezení nad zmrzlinou, bahenní koupel. Je to o detailech, o autenticitě, o občasných třecích plochách. Ale i o tom, zda to bude divákovi stačit. Komorní melancholické drama táhnou nahoru herci stejně jako hlubší smysl jednotlivých prvků. Tam náznak, tam pocit, tam symbol, a celkově nic pro diváka, který očekává nějaký košatý děj. (02.03.2023)

Uvědomil jsem si během sledování, že, zjevně stejně jako Charlotte Wells, mám z dětských výjezdů do zahraničních rekreačních center převážně v paměti tu neustálou rozválenost a únavu. Polehávání po křeslech, usínání v autobusech, několikavteřinové otevření očí než se zase propadnete do mělkého spánku. Aftersun prvotřídně pracuje se subjektivním vnímáním cizího prostoru. Přesně ty stejné odstíny světel na těch povědomých instantních předmětech. Nad kompozicí záběrů tady někdo opravdu přemýšlel, viz dlouhý dialog, během kterého sledujeme jenom malou televizi, na které je nejdřív promítán feed z videokamery a když se ta vypne, tak sledujeme ústřední dvojici v černém odrazu obrazovky. Sedačky turistického autobusu mají přesně ty potahy v přesně tom samém odstínu slabého oranžového vnitřního světla, tmavomodrá večerní obloha uzavírá zdánlivě dlouhý den, neútulné pokoje laciného rezortu za nimiž dělníci sestavují lešení nabízejí po setmění pohled na probíhající instantní zábavné aktivity pro dospělé, kterým nikdo moc nerozumí, ale všichni se jich účastní. Dystopické prostředí evropského rezortu s minimem prostoru poznat cizí zemi, zato spoustou prostoru pro to si introspektivně uvědomit, jak jste na kraji propasti. Všechno je to naprosto výstižný, jenomže problém je v tom, když si zvolíte zdánlivě obecně oblíbenou píseň a navážete na ní vyvrcholení celého příběhu, tak 9 z 10 dermatologů se sice dojme a bude to pro ně vrchol roku, ale ten desátý, který ji považuje za vlezlou nevkusnou marmeládu, která ho v hospodě nutí předčasně platit, tak má prostě smůlu. Jinak pro mě ideální kombinace francouzského À l'abordage a amerického C'mon, c'mon. (24.05.2023)