Únos Šogunova následníka

Po celou dobu jsem upřímně litoval, že jsem to neviděl v tom správném klukovském věku, protože pak bych tento tupě zábavný přímočarý mix nesourodých prvků (wuxia samurajové, šermovačky s katanami, sedm statečných versus tisíce vojáků na porážku, tak špatný až vlastně zcela dokonalý přehrávající šogun, detailní gore efekty, nenavazující střih během akce, do absurdna přepálené zvukové efekty, hořící vybuchující kůň, takřka nonstop zpomalovačky i opakovačky atd.) snad i miloval. Každopádně nyní se přes některé z nich nedokážu při nejlepší vůli přenést; především pak přes šílenou pasáž, kdy se nikým neočekáván (a proboha snad i nikým nezván!) rozjede naprosto šílený uši trhající osmdesátkový japonský popíkový metal, který ne a ne skončit po snad deset minut. Jestli vám to celé zní jako ideální materiál pro doživotní guilty pleasure lásku, tak máte naprostou pravdu. Pokud to tedy uvidíte nejpozději ve svých čtrnácti letech. (06.04.2013)

Westernová schémata v dramatu o chlapci, který nikdy nepoznal otce a konečně našel mužský vzor. Pár letmých přeletů k trashové poetice (samuraj v kůži s pyramidami, japonskej heavy metal při útěku na koních) jen obohacuje středověký příběh o partě čestnejch chlapů, kteří se postavili doslova celé armádě. Hrané hrdinské samurajské anime, kde svojí roli sehrají i světlušky a všechny podoby japonské přírody, jenž potěší mužské srdéčko v každém věku. A dostane se i na komické scény, ale ne ty přehnaně expresivní výlevy zavánějící trapností, na které jsme v asijské produkci té doby zvyklí. Tlesk, tlesk... (05.11.2008)

Prvá samurajská sekanica, ktorú som v živote videl, a dodnes ju mám rád, aj ju stále vlastním na ošúchanej VHS kazete. Príbeh otrepaný, ale to spracovanie s nadšenou brutalitou, heavy-metalom a takmer westernovým záverečným duelom ma zakaždým dostane. U nás v oficiálnej distribúcii uvádzané ako Únos šógunovho následníka. (09.07.2007)

Když se jezdec polije hořlavinou a zapálí, dojde k výbuchu koně. Když jste hrdý, uznalý samuraj, oceníte způsob, jakým vám soupeř vrazil meč do břicha a nezapomenete ho před smrtí pochválit. Šógunův následník je dobrý materiál ke studiu rozdílů mezi japonskou a evropskou mentalitou, usnadním vám to - je totálně jiná. (06.07.2012)

Pouze pár dobře natočených soubojů mi brání v tom Šogunová následníka úplně shodit. Natočit tenhle film o deset let dřív, nebo o deset let později, mohl být mnohem lepší. Ale bohužel na něj vyšla kulturně odpudivá 80. léta. A to se v lecčems odráží. Například v kostýmech a účesech, ty jsou sice jakoby dobové, ale někteří roninové se síťovanými tílky a trvalou vypadají spíše jako z klipu Duran Duran, než z historického filmu. A i přes slušné akce, je zde několik vysloveně trapných nešvarů typických pro akční filmy z této doby, např. zrychlené záběry, promítnutí skoku pozpátku atp. Ale největší překvápko si pro vás film schovává zhruba v poslední třetině, kdy se z ponurého a velice slušného soundtracku japonského Morriconeho Masaru Sató, přeskočí do osmdesátkových rockových vod toho nejhoršího ražení. Asi jako by Scorpions zpívali japonsky. To je po atmosférické hudbě hrající ve zbytku filmu jako spadnout v létě do ledové vody. Ale co mi ve filmu vadilo zdaleka najevíc je evidentní týrání koní. Živí koně padají z mostu do vody, dělají kotrmelce z útesu, běží zapálení atd. Příčmež je evidentní, že se nejedná o triky. Dokážu přihmouřit oko, když třeba ve filmu Andrej Rublev napíchnou nájezdníci koně. Tato krutá scéna ilustruje syrovost doby, ale trápit zvířata kvůlie takovéhle slátanině je trošku moc. (09.09.2011)