Tenéis que venir a verla
You Have to Come and See It
Obsahy(1)
Dva páry třicátníků, vášnivé diskuse o zásadních věcech života rozprostřené mezi Madrid a přilehlý venkov. Režisérská hvězda španělského filmu Jonás Trueba je mistrem oduševnělých kinematografických drobnokreseb, které nepotřebují dlouhé hodiny na vystižení hlubokých existenciálních pocitů prodchnutých šarmantní melancholií a jemným humorem. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (10)
Nemusíte… třetí * kvůli zachycení autenticity a aktuality španělského myšlení… ()
Dlouhá úvodní scéna byla úžasná, jednak nás okamžitě seznámila beze slov s postavami, jejichž pohledy dávají tušit cosi neklidného a pak i díky samotnému estetickému zážitku z ní – přestože dvě a půl minuty v ní máme jen statický záběr na hrajícího klavíristu, zároveň mě svou jednoduchostí a spojením obrazu s hudbou nadchla a připravila na výborný zážitek. Bohužel nic dalšího se pak celou hodinu nekonalo a po skončení klavirního vystoupení, se zaostřením na stagnující vztah dvou partnerských dvojic, začal pro mě stagnovat i celý film... až do konce. Přestože hlavní hrdinové vypadali od pohledu sympaticky a celý film působí čistě od pohledu též sympaticky civilně, zároveň často ve mě nevyvolal nic jiného, než znudění, a režisérovi se nepodařilo vyvolat ve mě ani zájem o postavy, které se nakonec... snad ani nikam neposunou, nic se jim nepřihodí a ani nevím, co jsem si z jejich sledování a poslouchání (včetně nahodilé konverzace o jakémsi koimunismu) měl odnést. Jednu hvězdu tudíž dávám za výborný úvod, druhou pak za posledních 15 minut od pingpongové scény, kde začne ten film býti příjemně poetický a během následných procházek postav nabízí alespoň pěkné záběry v přírodě... až mi to trošku připomínalo starší německý film Die Schaukel, který mě taky oslovil převažně jen jako série pěkných obrázků. Jinak se obávám, že za měsíc si kromě úvodní scény z tohoto filmu nevybavím nic... není co. [50%] ()
Nie, nemusíte. Má to síce len hodinu, ale dívať sa na to nepotrebujete. Aj z tých 60 minút je prvých 10 minút len klavírny koncert a detailné zábery na ľudí, ktorí kukajú bez slova na pianistu. Potom nasleduje rozhovor a potom strih a zas dlhé niekoľkominútové zábery bez slova, ako dvaja cestujú vlakom v rúšku. No a tak to ide až do konca. Jonáš Trúba chcel len využiť tému pandémie a skrze dlhé zábery nechať diváka zamyslieť sa nad témou priateľstva, jeho oklieštenia v dobe bezmozgovej a zvykanie si na návrat do bežného života späť, keď človek z izolácie hľadá opäť medziľudské vzťahy. Takýchto filmov o tom, ako surovo človeka poznačila pandémia, lockdowny, pokrývanie tváre maliarskou pomôckou a strach zo smrti z choroby s úmrtnosťou 0,3% v bežnej nerizikovej populácii, je dosť veľa. Inde tú izoláciu asi brali vážnejšie, lebo inak som mal pocit, že kto chcel, tak cestičku si našiel resp. tú chvíľu bez prírody a lesov mohol vydržať. Aj tak tam na neho čakali medvede. ()
Milý a lehce nahořklý malý film věrně zachycující určité životní pocity, navíc úspěšně vyvolá úsměv jemným konverzačním humorem. Nerozhodnost a stagnace třicátníků (nejen) v dlouhodobém partnerství je tématem pro více aktuálních filmů, ale zatímco jiní k němu nenašli klíč, tady si o vztahu hrdinů Eleny a Daniela uděláte obrázek jen po pár pohledech a replikách i díky přesnému Vitu Sanzovi a Itsasu Araně. Zdejší hodnocení ukazuje, že Ivan Passer, Éric Rohmer, Jiří Menzel a Francois Truffaut by to dnes asi měli těžké a i vzhledem k tomu rád zaokrouhlím na pátou hvězdičku. [KVIFF 2022] ()
[KVIFF 2022] Opravdu děsný. Jak tenhle film mohl vyhrát zvláštní cenu poroty? Vždyť to bylo příšerný. Všichni jsme si mysleli, že šedesátiminutová španělská komedie bude fajn osvěžení, místo toho to byla klasická "varovina" aneb příšernej varovskej film, u kterýho si říkáte, že nedávala smysl ani minuta. Achjo! ()
V podstate zbytočný film a o ničom. Prvých 10 minút sa hraje na klavíri, potom začne debata medzi hlavnými postavami, v strede je nejaká tá pesnička a zvyšných 45 minút sú len bezduché žvásty. Pozitívum ale je to, že to má len hodinu, a tak nemusím ísť s hodnotením nižšie. A komédia to nebola určite. Keď tak už dráma. ()
Jeden z nejslabsich filmu, ktere jsem kdy ve Varech videl. Tohle by sotva obstalo jako cviceni na skole natoz jako film v hlavni soutezi ackoveho festivalu. Chapu, ze festivalova politika nuti si vychovavat sve rezisery, kteri budou jezdit pravidelne zrovna k nam, ale dramaturgove by mohli mit trosku brzdu a rict, ze tohle uz je fakt hodne slaby a posli nam svuj dalsi film. Film ma 64 minut a prvnich 14 tvori 5 zaberu na herce behem klavirniho koncertu, pak se jde domu, jede vlakem, udela smejdenicko po baraku a je konec. Bez katarze, ponauceni, proste zero. Tragedie ()
Obava žít. Skvela slovni hricka s co-imunism. ()
Navzdory stopazi mi prislo, ze se film ponekud tahne. Vsechny ctyri postavy vcelku nezajimave, vetsina deje a rozhovoru taktez. Vlastne jsem stale cekala, kdy prijde ten obrat (v zajimavy film), a on zkratka neprisel. Bohuzel. ()
Nemusíte se přijet podívat. Nemusíte ani tento film vidět. Tvůrci tvrdí, že je to film. Není. Po pěti minutách jsem chtěl odejít a po další půl hodině jsem usnul, ikdyž k tomu běžně potřebuju prášky na spaní. Ocenění porotou MFF KV absolutně nechápu. ()