Argentina, 1985

Představte si, že by někdo natočil film o tak zásadní a mnohdy i brutální události pro každou domácnost, jakou je páteční nákup v supermarketu. A že by se to dalo udělat svižně! Nejdřív jadrné kurvování na parkovišti, že „se ty kundy zase rozhodly všechny naráz nakupovat v pátek v 6 a já musím jak čurák parkovat někde v prdeli kilometr od vchodu“, poté ještě jadrnější kurvování, že „v zásobníku zase není jediný vozík, a tak musím jak kokot čekat, až nějaká ta kunda konečně nakoupí“, následovala by ostrá hádka s bandou cigošů (jedna rodina) u masa, po tunách vyžírajících kuře v akci, plná rakovin, vyjebaných rasystickych gadžů, černých kurev a prediktivních kalkulací, co všechno si lze pořídit za sociální dávky na sedm malých budoucích kriminálníků, bezelstně při nákupu nacházejících volně se povalující peněženky v kapsách ostatních nakupujících, poté ještě vypičování krutě šnekovité otylé pokladní se zjevně nižším než základním vzděláním, co si místo čárových kódů skenuje své tučné prsty, má ultimátní problém na displeji rozpoznat sumy, páč umí jen do čtyř, a tak musí ke každé druhé položce na rok přeplněného cigánského vozíku před vámi (víkendová svačinka, přijedou Deméterovi z Luníku) volat qůli storna „manažerku“, co umí dokonce do desíti a zná někoho, který to zvládne i do padesátia umí i telefonovat!!!, no a jako velké finále jednostranná bitka s vyžraným a infarktově funícím „sekuriťákem“, který před chvíli nechal bez povšimnutí nediskriminačně projít ty skvostně asimilovatelné hnědočechy s přehršlemi zřetelně viditelných boulí na bundách ve tvarech lahví a jiných luksusních poživatin, ale vás se jme s křikem šacovat, jestli jste náhodou nevyčorovali rohlík. Naštěstí jen do chvíle, než si nedopatřením nenastříká do držky vlastní pepřák. Ovšem tvůrci se rozhodnou pohrdnout takto reálnými, skvostně akčními možnostmi námětu a pojmou to jako podrobné dvouhodinové sjíždění regálů ve všech odděleních, polemikami nad nutričními hodnotami, cenotvorbou a prostorovou optimalizaci ukládání položek do vozíku, vrcholící suchým zaplacením a konstatováním, jak jsme ten vzorový spotřebitelský koš efektivně a blahodárně pořídili. A podobně dopadlo zfilmování zásadních a jinak veskrze zajímavých až strhujících událostí v Argentině v roce 1985 (těm gramotným vřele doporučuji Zmizelé od Colina Falconera), na pozadí plných teroru, vyhrožování, únosů, mučení a brutálních vražd. Páprdovitý prokurátor prostě 140 minut precizně shromažďuje a rovná spisy, téměř bez vizualizace mluví o tom, že někdo někde vyslýchá svědky a o tom, jak byla ta chunta bakaná, než v posledních dvaceti minutách začne zkratkovitý, otravný a bezemoční soud, jehož výsledek nám otupěle vypíšou na obrazovku před závěrečnými titulky, protože asi už byl celý štáb znuděný xmrti. A za takový nevyužitý vleklý pomrd by scénárista a dramaturg zasloužili co? Ano, správně, zarazit do prdele kaktus! Na to, že všechno do nejmenšího detailu vypadá jako v Argentině 1985 a herci jsou téměř dvojníci až trojníci reálných účastníku, při vší té prudě opravdu sere patagonská liška. (22.11.2022) (méně) (více)