La casa dalle finestre che ridono

Avati točil horory jen zřídka, ale když už se k tomuhle žánru odhodlal, slavil úspěchy, alespoň co se fanoušků týče. The House with Laughing Windows není zcela klasickým giallem, ve kterém řádí maskovaný vrah v černých rukavicích. Jeho nejsilnější stránkou je atmosféra vesnice uprostřed mokřad, jejíž obyvatelé skrývají tajemství. Divák tu prostě cítí, že není všechno v pořádku. Napětí se chvílemi zažírá pod nehty a stále víc začíná být jasné, že zlo tu má nečekanou, neuchopitelnou podobu. Závěr je vygradován naprosto excelentně, škoda jen toho prostředku, v němž se nic neděje. Jinak název mi přijde nesmyslně zavádějící. (27.10.2011)

Bežný divák sa unudí takmer k smrti, ale divák náročný, žánrový fanda či fajnšmeker sa budú baviť kráľovsky. U mňa v tomto prípade prevládol divák s prvej spomenutej skupiny. Snímok sa totižto derie dopredu ako slimák z chladničky jednej z ústredných postáv. Je vizuálne málo nápaditý a krotký. A také ja nie veľmi rád. Obstojný záver už potom nedokáže nič vylepšiť. (20.04.2012)

Prvních pár minut mě nalákalo na očekávání přesně toho starého italského ďábelsky strašidelného hororu, co mám tak rád. Děsivá freska na steně kostela v malém zapadlém venkovském městečku, které na první pohled něco skrývá, zmínky o tajemném mrtvém bláznivém malíři posedlém smrtí, který fresku nedodělal a jeho dvou sestrách, postupné odhalování tajemství, kvůli němuž zemře první člověk... jenže z toho nakonec skoro nic nebylo. Hodinu se, až na naprosto šílenou scénu s hlemýždi, skoro nic neděje, o všem se pořád jen mluví, atmosféra se drží při zdi tak moc, že koukáte spíše na trošku mystičtější částečně romantický thriller než horor, aby se naplno rozjela do konečně nahuštěných závěrečných 10 minut... Čekal jsem to trošku temnější, a stačilo by k tomu málo, takhle je to docela nuda. Má to ale výbornou hudbu. 2,5* (17.08.2009)

Ale jo, velmi slušné giallo, sic se nedočkáme zrovna hromady vražd a ani jejich provedení není bůhvíjak vydařené, ale příběh o šíleném malíři zasazený do malé tajemstvím opředené vesnice má svůj nezpochybnitelný půvab, zejména scény ve starém rozpadajícím se domě mají vysoký stupeň mrazivosti. Samotný závěr je pak mírně řečeno úderem na solar plexus a místo děsu vyvolává spíš úsměv, ale co už, když mi nevadily ani ty kýčovité obrázky mistra palety vydávané za umění či dýchající mrtvola. Na tyhle mouchy mám v mozku repelent, za tři. (21.10.2014)

Naivní restaurátor Stefano se pokouší odhalit tajemství spojené s autorem fresky v kostele. Svatý Sebastian na ní není vyobrazen s šípy v těle, ale s dýkami. Po jeho bocích stojí šklebící se ženy... Čím je Stefano blíže pravdě, tím více se naplňuje jeho osud. Jeden z těch divných Avatiho filmů, kterým se v 60. a 70. letech v Itálii dařilo. Několikrát jsem si během filmu vzpomněl na pozdější, ale mnohem lepší, Fulciho Beyond. Chybí okázalá krása typická pro podobné snímky, a přesto se najdou obrazy působivé (letní krajina s oslepujícím sluncem by měla působit hřejivě, ale naopak z ní dýchá zlo) či spjaté s uměním (výzdoba domu, všudypřítomné, byť často fantizijní až dekadentní, obrazy; či stopy po dávné honosnosti - oprýskané zdivo, drolící se štuky, rozpadající se domy). Chyby hlavní postavy jsou časem až ubíjející, a tak samotný konec nepřekvapí. Čekal jsem více fantazie a možná i zvrácenosti, na druhou stranu jsem si ale užil zvláštního neklidu a stísněné atmosféry. 3,5* (15.02.2018)