Richard III
Režie:
Richard LoncraineKamera:
Peter BiziouHudba:
Trevor JonesHrají:
Ian McKellen, Annette Bening, Jim Broadbent, Robert Downey Jr., Nigel Hawthorne, Kristin Scott Thomas, John Wood, Maggie Smith, Edward Hardwicke (více)Obsahy(2)
To, kvůli čemu jsi ochoten položit život, stojí i za to život vzít. Shakespearova tragédie moderního světa.
V Anglii třicátých let 20. století zuří občanská válka, která končí zavražděním krále. Země, vyčerpaná léty bojů, nutně potřebuje klid a mír. Naštěstí nový panovník Edward má se svou americkou manželkou tři děti, takže se zdá, že o trůn bude na řadu dalších generací postaráno. Je tu však ještě Edwardův mladší bratr, charismatický a po moci prahnoucí Richard, vévoda z Gloucesteru. Richard, jemuž příroda odepřela fyzickou krásu a zdraví, jehož však místo toho obdařila odzbrojujícím šarmem, odvahou, vtipem a podlostí. Vlastnostmi, které mu dokáží získat přízeň žen a oddanost mužů. A ten si budoucnost země představuje úplně jinak. "Kdyby Shakespeare žil dnes, psal by filmové scénáře," říká Richard Loncraine, spoluscenárista a režisér jedné z nejnovějších verzí klasické Shakespearovy tragédie. Verze, jejíž text je ryze shakespearovský, i když pochopitelně zkrácený. Její kontext je zcela moderní a povědomý. Snímek, jehož děj je zasazený do imaginární Anglie třicátých let dvacátého století, bohatě využívá ducha, stylu i hudby tohoto období, právě tak jako atmosféry latentně narůstající tyranie v Evropě. Loncraine chtěl vytvořit zcela unikátní obrazovou stránku filmu a s pomocí imaginativní výpravy Tonyho Burrougha a citlivé kamery Petera Bizoua se mu podařilo dokázat, že i současná filmová adaptace Shakespeara může dosáhnout filmařské dokonalosti. Použil k tomu všech dostupných prostředků, včetně počítačové animace, s jejíž pomocí například dokázal přemístit prostředí, v nichž natáčel do zcela nových lokalit (nádraží St. Pancras, kam umístil jeden z paláců, se například ocitlo na břehu Temže, brightonský Pavilion, ležící v centru města, na břehu moře, atd.). "Stylizoval jsem ten film do koktejlu obrazů dvacátého století a dialogů šestnáctého století tak, aby tomu lidé věřili. Chtěl jsem vytvořit verzi, kterou by přijali i ti, kdo se Shakespeara bojí. Protože Shakespeare nebyl elitářský autor. Psal pro obyčejné lidi a já jsem chtěl, aby ten film byl srozumitelný pro každého." Originalita tohoto tvůrčího přístupu přilákala ke spolupráci na filmu výkvět britského herectva. Od Iana McKellena - který spolu s režisérem napsal scénář - přes Jima Broadbenta, Nigela Hawthornea, Kristin Scott Thomasovou, až po Maggii Smithovou a řadu dalších. Loncraineův Richard získal řadu prestižních filmových cen, mj. Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně či nominaci na dva Oscary (za výpravu a kostýmy).
(oficiální text distributora)
Diskuze
Nejvíce mě rozesmála scéna na konci. Richard už smířený se svou prohrou skáče s úsměvem za zvuku hudby do ohně a sledujeme, jak se spokojeným výrazem padá. Poté následuje pohled na sympatického herce ztvárňujícího Richmonda, který se jenom spokojeně a šibalsky pousměje, jako kdyby se mu zrovna honila hlavou myšlenka na další úžasnou noc strávenou s dcerou Alžběty. :D :D :D
Je docela paradoxní, že z kusu té nejnehoráznější a nejprolhanější tudorovské propagandy se stala "nadčasová" záležitost a nejúspěšnější a nejhranější divadelní hra historie. Shakespearův Richard III., starý mrzák, pletichář a skrz naskrz ničemný padouch bažící po moci a neštítící se žádného zločinu při cestě za svým cílem neměl se skutečným Richardem, vévodou z Gloucesteru, který se stal králem Richardem III v 31 letech v podstatě z nezbytnosti, když vyšlo najevo, že manželství jeho bratra Edwarda IV. s Elizabeth Woodvillovou bylo neplatné kvůli Edwardovu dřívějšínu tajnému sňatku s Eleanor Butlerovou, čímž se Edwardovi synové s Elizabeth stali nelegitimními a pro následnictví zcela nepoužitelnými, vůbec nic společného. Clarence nezavraždil Richard, ale ve skutečnosti byl popraven za velezradu na základě rozsudku parlamentu a na rozkaz Edwarda IV. Hektické, dramatické a poněkud zmatené události po smrti Edwarda IV. jsou dodnes pro historiky sporné, i když výklad sira Thomase Mora, ze kterého Shakespeare čerpal, je v mnoha ohledech dávno vyvrácený nebo zpochybněný. Zejména pokud jde o osud Edwardových synů v Toweru, panuje velká nejistota a objevují se zcela protichůdné názory na to, co se s oběma chlapci stalo a kdo v tom měl prsty. Richard měl sice příležitost i na pohled celkem uvěřitelný motiv se obou princů zbavit, ale mnohem lepší motiv a příležitost měli Henry Stafford, vévoda z Buckinghamu nebo lady Margaret Beaufortová, matka lancasterského uchazeče o trůn Henryho Tudora, se svým druhým manželem Thomasem Stanleym. Ti na zmizení chlapců mohli pouze vydělat, zatímco Richard by tím naopak dost riskoval a získat nemohl nic moc, jen tím mohl zbavit Woodvilly a jimi vedené vzbouřence z jižní Anglie jejich nominálního kandidáta na trůn, ale tím by si příliš nepomohl, protože nárok mohli vznést i jiní. To, že otrávil svoji ženu, je už zcela absurdní výmysl. Ale Shakespeare není v kurzu kvůli historické pravdě a přesnosti, nýbrž kvůli síle, poutavosti a nadčasovému poselství celého příběhu. V tom celý film nikterak neselhává a změnou časových a civilizačních reálií tento příběh odpoutává od jeho "historické předlohy", což lze v tomto případě vnímat spíše jako klad.