Alžír, 7.října 1957. Francouzští vojáci donutí zajatce vyzradit adresu jednoho z posledních vůdců povstání Aliho Bodáka. Následuje retrospektiva. Bodák si s nejvěrnějšími připomíná klíčové okamžiky národně revolučního odboje, který trvá již tři léta. Nejprve zkouška: Ali dostane zbraň, kterou má zabít policistu, chybí mu však náboje... Po vyčištění vnitřních řad se odboj zaměří na přepadávání veřejných složek a krádeže zbraní, následují teroristické atentáty... Závěrečné záběry ukazují vítězství revoluce, která Alžír osvobodila 2. června 1962. Režisér Gillo Pontecorvo, původním povoláním novinář a aktivní účastník antifašistického odboje italské mládeže, se rozhodl Bitvu o Alžír natočit dokumentaristickou metodou. Po ročním studiu pramenů a zkoumání autentických míst alžírské revoluce realizoval "nezapomenutelný obraz", sugestivní výpověď, která má v řadě sekvencí sílu a věrohodnost autenticky snímaného materiálu. Ke zobrazení často naivní, primitivní metody osvobozeneckého boje v němž neexistuje objektivní etika dodává režisér: "Je to jako podzemní řeka, která se nakonec objeví na denním světle, je to neústupnost sdílená milióny lidí, kteří se domnívají, že všechny prostředky jsou dobré k dosažení svobody."
Martin Jiroušek(oficiální text distributora)
Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným.(29.4.2008)
Z tohto filmu mám rozporuplné pocity. Chápala som pohnútky alžírskej moslimskej komunity, ktoré ich viedli k získaniu vlastného nezávislého štátu, ktorý nebude pod nadvládou iného mocnejšieho nepriateľa. Na druhej strane mi násilný spôsob, aký presadzovali k nastoleniu vlastných pravidiel, pripadal zbytočne krutý. Keď indický Gandhí dokázal cez sebaobetovanie a mierumilovný prístup dosiahnuť svoje nemalé ciele, prečo je pre ostatných krutá teroristická propaganda, kde sa terčom stávajú nevinní ľudia v kaviarňach, jedinou účinnou alternatívou? Myslela som, že mi vodca revolúcie vlezie pod kožu, pretože všetky veľké veci a túžba zmeniť vekmi zaužívané si revolúciu vyžaduje, no jeho chladnokrvné spôsoby ma totálne iritovali. Tiež si myslím, že napriek môjmu nesúhlasnému postoju k jeho politike mohol režisér divákom viac priblížiť jeho život a konkrétne motívy, aby neskončil v mojich očiach len ako bezduchý neľútostný terorista. Filmársky je to zvládnuté dobre, politicky to chvíľami nudí najmä vďaka nepresvedčivým hercom a ide skôr o dokumentárnu snímku než historickú drámu.(19.8.2010)
Jedná se o zajímavý pohled na samotnou (dozajista krvavou a fanatickou) revoluci z pohledu levicového režiséra, což je občasně silně vidět. Kolonie už v druhé polovině dvacátého století vzbuzovaly spíš odpor a u koloniálních občanů pocit okupace (i dnes aktuální), a proto bylo postupně rozmeteno. Film vlastně líčí vzestup revolučního hnutí a činí to s akčními sekvencemi, kde nuda neprosákne. Herecké výkony zcela přesné, především Brahim Haggiag jako Ali, jenž potvrzuje, že vůdce hnutí nemusí mít inteligenci, jen schopnost strhnout dav.(11.5.2007)
Nadčasové. Vliv italského neorealismu je tu jasně patrný (neherci, dokumentární styl, točení v reálných podmínkách). Co mě ale nejvíc fascinuje, je spád a rychlost filmu. Žádné politické kecy okolo, jde se rovnou na věc. Kde by dnes bez Bitvy o Alžír byly filmy jako Baader Meinhof Komplex nebo Spielbergův Mnichov? 4,5*(3.10.2011)
Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. Pseudo-dokumentární, černobílý, věcně objektivní válečný snímek o alžírském terorismu, alžírském povstání a později alžírské revoluci. Krutost, zabíjení, ale také odhodlání a rozhořčení - na obou stranách francouzsko - alžírského konfliktu. Film podobných témat a kvalit jako pozdější a známější filmy Gándhí, nebo Černý jestřáb sestřelen. Trailer (ČSFD): http://www.csfd.cz/film/124195-bitva-o-alzir/videa/(8.4.2012)
-
Film byl po dlouhou dobu zakázán ve Francii. Ve Velké Británii a USA byl sice promítán, ale ve zcenzurované verzi s vystřiženými scénami mučení zajatců.
(DaViD´82)
-
Režisér Pontecorvo získal na film dotaci i od alžírské vlády.
(Hans.)
-
Film je na 120. místě v seznamu 500 nejlepších filmů všech dob podle časopisu Empire.
(Terva)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
sportovec
Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným.(29.4.2008)
Madison
Z tohto filmu mám rozporuplné pocity. Chápala som pohnútky alžírskej moslimskej komunity, ktoré ich viedli k získaniu vlastného nezávislého štátu, ktorý nebude pod nadvládou iného mocnejšieho nepriateľa. Na druhej strane mi násilný spôsob, aký presadzovali k nastoleniu vlastných pravidiel, pripadal zbytočne krutý. Keď indický Gandhí dokázal cez sebaobetovanie a mierumilovný prístup dosiahnuť svoje nemalé ciele, prečo je pre ostatných krutá teroristická propaganda, kde sa terčom stávajú nevinní ľudia v kaviarňach, jedinou účinnou alternatívou? Myslela som, že mi vodca revolúcie vlezie pod kožu, pretože všetky veľké veci a túžba zmeniť vekmi zaužívané si revolúciu vyžaduje, no jeho chladnokrvné spôsoby ma totálne iritovali. Tiež si myslím, že napriek môjmu nesúhlasnému postoju k jeho politike mohol režisér divákom viac priblížiť jeho život a konkrétne motívy, aby neskončil v mojich očiach len ako bezduchý neľútostný terorista. Filmársky je to zvládnuté dobre, politicky to chvíľami nudí najmä vďaka nepresvedčivým hercom a ide skôr o dokumentárnu snímku než historickú drámu.(19.8.2010)
sinp
Jedná se o zajímavý pohled na samotnou (dozajista krvavou a fanatickou) revoluci z pohledu levicového režiséra, což je občasně silně vidět. Kolonie už v druhé polovině dvacátého století vzbuzovaly spíš odpor a u koloniálních občanů pocit okupace (i dnes aktuální), a proto bylo postupně rozmeteno. Film vlastně líčí vzestup revolučního hnutí a činí to s akčními sekvencemi, kde nuda neprosákne. Herecké výkony zcela přesné, především Brahim Haggiag jako Ali, jenž potvrzuje, že vůdce hnutí nemusí mít inteligenci, jen schopnost strhnout dav.(11.5.2007)
Pedestrian
Nadčasové. Vliv italského neorealismu je tu jasně patrný (neherci, dokumentární styl, točení v reálných podmínkách). Co mě ale nejvíc fascinuje, je spád a rychlost filmu. Žádné politické kecy okolo, jde se rovnou na věc. Kde by dnes bez Bitvy o Alžír byly filmy jako Baader Meinhof Komplex nebo Spielbergův Mnichov? 4,5*(3.10.2011)
RHK
Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. Pseudo-dokumentární, černobílý, věcně objektivní válečný snímek o alžírském terorismu, alžírském povstání a později alžírské revoluci. Krutost, zabíjení, ale také odhodlání a rozhořčení - na obou stranách francouzsko - alžírského konfliktu. Film podobných témat a kvalit jako pozdější a známější filmy Gándhí, nebo Černý jestřáb sestřelen. Trailer (ČSFD): http://www.csfd.cz/film/124195-bitva-o-alzir/videa/(8.4.2012)