Bitva o Alžír
-
La battaglia di Algeri
-
The Battle of Algiers
Drama / Válečný
Alžírsko / Itálie, 1966, 121 min
Česko-Slovenská filmová databáze
Drama / Válečný
Alžírsko / Itálie, 1966, 121 min
sportovec
Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným.(29.4.2008)
verbal
Rozhodovat se mezi žabožroutskou civilizací a alespoň nějakou prosperitou a hřejivou, středověkou náručí militantního Islámu je vskutku dilema, které může "správně" rozlousknout snad jen banda Alláhem posedlých a dokonale vypláchnutých cigošů. Nu což, dobře jim tak! Stádo ovcí smutně bečící pětkrát denně k východu si asi nic než bitch, tu a tam nějaký ten hladomor a tolik demokratickou Šariu nezaslouží! A navíc mají tenoristé kde kontraalt složit a spoustu hezky vybavených, tréningových hřišťátek, v nichž mohou nerušeně cvičit mačkání rozbušek u těch jejich bombovních vestiček. Rozhodně se ale nenechte odradit sem tam nějakými těmi pogromky na bělochy, pořád je to krásné místo, kde lze strávit príma adrenalinovou dovolenou v prostředí kulturních, tolerantních a nábožensky vzdělaných lidí. Každopádně film je to strhující, sugestivní, realisticky působící a překvapivě ukazuje bez nějakých příkras obě půlky prdele.(31.10.2012)
Pedestrian
Nadčasové. Vliv italského neorealismu je tu jasně patrný (neherci, dokumentární styl, točení v reálných podmínkách). Co mě ale nejvíc fascinuje, je spád a rychlost filmu. Žádné politické kecy okolo, jde se rovnou na věc. Kde by dnes bez Bitvy o Alžír byly filmy jako Baader Meinhof Komplex nebo Spielbergův Mnichov? 4,5*(3.10.2011)
Cimr
Bitva o Alžír připomene neorealistické filmy Roberta Rosselliniho, přičemž mně se líbila o trochu víc, protože má i jisté umělecké ambice, není jen přenosem reality na plátno. Zároveň ale musím přiznat, že s tím uměním to zase až tak horké není, v podstatě je to takový trochu lepší válečný film, bez nějakého přesahu. A vzhledem k tomu, že ,,válečný film" je žánr, který zrovna dvakrát nevyhledávám, neutkvěla mi v hlavě žádná scéna, žádný obraz... Přesto - kvalitní provokativní snímek, dobře vymyšlený.(26.3.2012)
Madison
Z tohto filmu mám rozporuplné pocity. Chápala som pohnútky alžírskej moslimskej komunity, ktoré ich viedli k získaniu vlastného nezávislého štátu, ktorý nebude pod nadvládou iného mocnejšieho nepriateľa. Na druhej strane mi násilný spôsob, aký presadzovali k nastoleniu vlastných pravidiel, pripadal zbytočne krutý. Keď indický Gandhí dokázal cez sebaobetovanie a mierumilovný prístup dosiahnuť svoje nemalé ciele, prečo je pre ostatných krutá teroristická propaganda, kde sa terčom stávajú nevinní ľudia v kaviarňach, jedinou účinnou alternatívou? Myslela som, že mi vodca revolúcie vlezie pod kožu, pretože všetky veľké veci a túžba zmeniť vekmi zaužívané si revolúciu vyžaduje, no jeho chladnokrvné spôsoby ma totálne iritovali. Tiež si myslím, že napriek môjmu nesúhlasnému postoju k jeho politike mohol režisér divákom viac priblížiť jeho život a konkrétne motívy, aby neskončil v mojich očiach len ako bezduchý neľútostný terorista. Filmársky je to zvládnuté dobre, politicky to chvíľami nudí najmä vďaka nepresvedčivým hercom a ide skôr o dokumentárnu snímku než historickú drámu.(19.8.2010)