La battaglia di Algeri
The Battle of Algiers
Obsahy(1)
Bitva o Alžír v časovém rozpětí 1954–1962 rovnoměrně zachycuje jak revoluční působení alžírské Fronty národního osvobození, tak postup francouzských ozbrojených sil. V boji na život a na smrt proti sobě vystupují dva nezlomní muži: partyzán Ali-La-Pointe a podplukovník Philippe Mathieu. Skrze formu deníkových záznamů sledujeme krok za krokem povstalecké průniky z Kasby až do evropských čtvrtí. Kýžená suverenita alžírských muslimů si však vyžádá nejednu oběť na každé ze znepřátelených stran.
Jedno z vrcholných děl zpodobňující choulostivé téma boje Alžírska o vlastní svrchovanost, jejíž důsledky rezonují v Evropě dodnes. Gillo Pontecorvo si za snímek vypravený v duchu neorealismu odnesl roku 1966 hned trojité ocenění z Benátského filmového festivalu, ve stejném počtu dosáhl na nominace Americké filmové akademie.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (109)
Velmi dobrý naučný film, velmi průměrné drama. Coby normální historický snímek to neobstojí hlavně z důvodu velmi slabých herců a politicky angažovaného scénáře (mám alergii na zneužívání záběrů plačících dětí), samotná situace a vývoj události v Alžírsku však byly natolik akční, že se u sledování tohoto snímku asi sotva budete nudit. Lehce stravitelná hodina dějepisu XX. století. ()
Legendární film o jedné z posledních koloniálních válek, vedené oboustranně s mimořádnou zarputilostí. Výrazně politický film v duchu nejlepších tradic italského neorealismu. Na úspěch filmu měl mimo režiséra podíl i scénárista Franco Solinas ( známý spisovatel ). Film je zpracovaný dokumentaristickou metodou,měl vyvolat dojem autentického dokumentu. Jedním z koproducentů byl i přímý člen povstání Yacef Saadi. ()
První věc, co tomu chyběla, bylo neukázání toho koloniálního útlaku, kterého se chtěli Alžířané/Arabové zbavit. Takže film začíná a pokračuje tak, že arabští teroristé vraždí francouzské policisty zezadu a střílí do nich nepřipravených a neozbrojených. Potom to pokračuje tak, že arabští teroristé vyhazují do vzduchu kluby a kavárny plné nevinných lidí a tak začnete Francouzům fandit v tom, jakým způsobem získávají informace a postupují ve vyhlazování FNL. Nu a končí to záběry na zfanatizované řvoucí opice. Takže mi jaksi uniká smysl filmu, pokud neměl být takový, jak na mě působil. ~~~ Druhá věc, kterou jsem moc nepobral, byli italsky mluvící Francouzi. Proč Ital točí italsky francouzskou historii v Alžíru? Italsky mluvící Francouzi působili jako špatný vtip. A když jsme u toho, výběr ksichtu hlavního "Alžířana" taky stál za to. ~~~ Za poněkud pohnutou historii a Jeana Martina **, zbytek nic moc. ~~~ Pohled na tehdejší Alžír očima samozvaných bojovníků za svobodu - teroristů. ()
Škoda, že v závěru ten film začne krapet stranit, protože jinak to je přesně ten typ válečných filmů, které mám rád. Kdo vlastně jednal správně? Francouzi, kteří Alžírům brali jejich kulturu, vyslýchali je dost drsnými a nelidskými metodami, ale dost dlouho se s nimi snažili domluvit? Nebo Alžírové, kteří měli za co bojovat, ale jejich útoky měli za oběti spoustu nevinných lidí? Je to nejednoznačné a komplikované, stejně jako u každé války a většího konfliktu, kde se všichni chtě nechtě zařadí do jedné ze dvou vzájemně se nesnášejících stran a buď doufají, že vše brzo pomine, nebo se přidají k boji. Válka je prostě zlo, jedno jaká, a vždycky z ní jako poraženo vyjdou nevinní lidé z obou stran. Osobně by mi nevadilo, kdyby o tom ten film byl ještě mnohem víc, jelikož tohle považuji za jediné globálně funkční protiválečné poselství, ale ani tohle podání, kdy nesledujeme vyloženě životy některých postav, ale spíš s nimi vše hmatatelně prožíváme, není na škodu. Je to jen další způsob, jak podat válečný film, a tady na mě rozhodně fungoval. Bál jsem se úmroných scén plných vojáků, generálů, schématický dialogů a zvratů, vzhledem k názvu, který takhle vypadající válečné filmy mají, ale mile mě to překvapilo. Filmařská stránka je excelentní, strhne hned na začátku a jen tak nepustí, vzhledem k tomu, že má neustále co nabídnout a funguje jako taková freska všech významných událostí, takže díky tomu je prožitek o to intenzivnější. Vlastně jediný větší problém, který mi brání přidat i tu poslední pátou hvězdu, mám v tom, že tam chybí cokoli celistvě silnějšího, prostě něco, po čem by vám spadla u závěrečných titulků čelist a vy jste si řekli, že tohle musíte vidět znova. Je to strhující, ale ne až tak jak by mohlo být. Přesto se ale jedná o kvalitní italský film, který toho má dost co nabídnout. 4* ()
"How to win a battle against terrorism and lose the war of ideas." Něco vám to připomíná? Vězte, že nejde o popis současné situace v některých arabských zemích, ale o zaznamenání pohnuté historie vyhrocených vztahů Francie s Alžírem. Podivné na tom je, že se do toho míchá Ital a ani ne čtyři roky od zobrazených událostí. Nakonec proč ne, třeba bude mít patřičný odstup, který by sotva kdo z francouzských tvůrců získal tak časně, pokud vůbec kdy. Zda ho opravdu nakonec získal není zase až tak podstatné (mnohé však napoví zákaz promítání ve Francii a ohromná vlna kontroverze a diskuze, kterou snímek vyvolal všude ve světě). Podstatné je, že vytvořil parádní rekonstrukční drama natáčené dokumentární formou - pravda, sledujeme události retrospektivně a nikoli v reálném čase, ovšem jinak je naprosto jasné z čeho vychází Greengrassův proslulý styl z Krvavé neděle či Letu 93. Asi není náhoda, že to vzniklo pouhý rok po tom co základy tohoto žánru položil Capote ve své knize Chladnokrevně. Na celkové působivosti má nemalou zásluhu i hudební složka vzešlá ze spolupráce Pontecorva a nikoho menšího než nejlepšího skladatele, samotného Ennia. Bitvu o Alžír se tedy vyplatí vidět v současnosti snad více než kdy jindy. Byla mrazivě aktuální včera a nejinak je tomu i dnes. Brrr. A teď, když mě zamrazilo a řekl jsem si jak je to strašné, se můžu v klidu vrátit k žabomyším půtkám našich politiků, svému šálku studeného Granka a strachu z dnešní návštěvy zubařky. Což je mnohem větší brrr než to první. ()
Reklama