Bitva o Alžír

Přiznám se, že jsem před zhlédnutím coby mladší ročník věděl o alžírských nepokojích v 50.–60. letech pramálo a samotného by mě film o rozpoutání terorismu a bouřlivých demonstrací za nezávislost okupované kolonie ani nenapadlo řadit mezi válečné. Dvouhodinová zfilmovaná kronika dnes již historických událostí je strhujícím způsobena vedena po formální i obsahové stránce. Ta syrově černobílá kamera, evokující dokumentární záznam, mě od prvního záběru nemilosrdně vtáhla a uvedla do zvláštně znepokojivého transu mísícího se s fascinací nad osobitým filmařským provedením. Díky takto osobitému provedení v autentických alžírských lokacích s bohatou přítomností arabských herců jsem se dokonce více cítil jako u (severo)afrického filmu, na jaké jsem zvyklý např. z pozdější egyptské produkce, než jako u italského. Dvouhodinová stopáž je slušně naplněná sugestivní akcí a i v případě, že se tempo místy zastaví, uzemní film pro změnu plukovníkovým projevem, jindy zkomplexní pohled na téma s rozhovory pro média. Doslova rozporů plný byl také můj vztah k hlavním bojujícím postavám z řad teroristů v čele s partyzánem Alim: fandil jsem jim v daném stavu ve věci boje se smysluplným národním cílem a jeho dosažení s vidinou vysvobození se z útlaku, na druhé straně ta enormní (často nijak explicitně zobrazená, přesto působivá) řada mrtvých obětí, kterou zejména jejich načasované výbušniny způsobily, ke mě doléhala až s pocitem menší hrůzy a značnému odporu k takto radikálnímu jednání. Ale vlastně nic mi nepřipadalo v tomto filmu stranné, mj. s pozdějším pohledem na zbrojní zásahy, a sám tu nečernobílost vnímám jako jednu z dalších velkých deviz této filmové Bitvy o Alžír. [90%] (12.01.2024)

Těžko říct, do jaké míry Pontecorvo a spol. stranili arabským teroristům a revolucionářům, pravdou ale je, že se Bitva o Alžír snaží podat celou pohnutou historii co nejobjektivněji a ze všech stran, v čímž jí pomáhá i vhodně zvolený polodokumentární styl natáčení. Hrůzné metody používají obě strany, každá ale ale za svým účelem, který chápeme - u arabských obyvatel je to snaha o odtržení, u Francouzů zase udržet si svou kolonii za každou cenu. Oba nepřátelské tábory mají své zbabělce a hrdiny, záleží tak především na divákovi, do jaké míry bude sympatizovat buď s jedněmi, nebo s druhými. Já byl napjatý od začátku do konce - velký podíl na tom má i hudba složená společně Pontecorvem a Morriconem. (02.08.2011)

Skvělý film o revolučním boji Alžířanů proti francouzské koloniální nadvládě koncem 50. let minulého století. Vše důležité o organizování a začátku revoluce, o jejím průběhu i konci. "Nejtěžší práce nás čeká, až revoluci vyhrajeme", říká jeden z alžírských vůdců na začátku bojů. A měl jistě pravdu. Moc se mi líbilo i podrobné zobrazení strategie "systému". Byla velmi propracovaná, disponovala neomezenými možnostmi, byla takřka dokonalá a stejně ... Dokumentární podoba filmu mi nevadila, protože jeho kvalitu vidím jinde. Podobných filmů se moc netočí. (20.05.2017)

Bitva o Alžír připomene neorealistické filmy Roberta Rosselliniho, přičemž mně se líbila o trochu víc, protože má i jisté umělecké ambice, není jen přenosem reality na plátno. Zároveň ale musím přiznat, že s tím uměním to zase až tak horké není, v podstatě je to takový trochu lepší válečný film, bez nějakého přesahu. A vzhledem k tomu, že ,,válečný film" je žánr, který zrovna dvakrát nevyhledávám, neutkvěla mi v hlavě žádná scéna, žádný obraz... Přesto - kvalitní provokativní snímek, dobře vymyšlený. (26.03.2012)

Koncentrovaný proto-Greengrass v morálně ambivalentním výletu do morálně ambivalentní historie. Použití reálných teroristů jako herců ztvárňujících sama sebe ve chvílích kdy posílají bomby na civilisty je geniální a zároveň zrůdné. Neuvěřitelně zásadní film, který za těch padesát let nezestárl ani o den. 9/10 (21.12.2021)