Písečná žena

Skvělý a napínavý nápad s uvězněním v dosti originálním obydlí se podle mě nedočkal důstojného vyvrcholení. Ano atmosféra tu je a minimalistická, svíravá hudba je perfektní. Také se mi líbilo vykreslení postav. Vždy, když jsem o tomhle filmu někde četl, představoval jsem si písečnou ženu jako megasvini. Ale opak je pravdou ona je obětí a je to dobrácká strašně prostinká a naivní osůbka. Vědec je zase klasický pan "vše lze řešit rozumem a chladnou hlavou." Bohužel je ten film na mě moc dlouhý (moje verze nemá 123 minut zde psaných, ale 2 hodiny 26 minut). Nevadilo by mi to, kdyby v něm bylo více scén s takovým nábojem, jako je například pokus o znásilnění za přihlížení celé vesnice. Ale ono to pak jaksi jen skončí a ono poselství (jak zde píše hirnlego) mi zůstalo utajeno. (23.09.2008)

Hlavu mám díky snímku plnou písku a absurdity. Takhle silně a minimalisticky relativizovat pohled na svobodu člověka jsem ještě neměl možnost ve filmu zhlédnout. Jednou pro vždy si musím uvědomit, že hodnoty nejsou ultimátní, ale sociokulturně podmíněné. I v tak elementárních tématech jako je svoboda. Poušť hraje hlavní symbolickou roli. Ztělesňuje plíživou, ale nekonečně silnou moc. Přetváří, pohlcuje, vyprazdňuje a nutí k rezignaci. Pod povrchem plná života, ale pro obyvatele sisyfovským prokletím. Otázka, která mi teď vrtá hlavou taky není moc příjemná. Co je vůbec svoboda, kde jí hledat? Jsem já vůbec tak svobodný, jak jsem si představoval? Nebo jsem si tu hodnotu akorát upravil do podoby, která reflektuje mé pískoviště. Je svoboda vůbec důležitá? A nemůžeme jí až moc snadno chybně pojmenovat? Když je takhle nabouraná ta svoboda vnější, ani Stoikové s tou vnitřní nijak zvlášť nevyznívají jednoznačně. Tfuj. (25.03.2011)

Hudba: Tóru Takemicu. Už kvůli hudbě stojí za to Písečnou ženu vidět. Takemicu, který je zde ještě pod inspiračním vlivem Druhé vídeňské školy (tedy nikoli typicky japonská hudba jak píše Art), dodává celému filmu hypnotický rytmus a dokonale vystihuje tísnivý pocit neustálé hrozby. - - - Poznámka pod čarou: Novela Kóbó Abeho bývá někdy přirovnávána ke Kafkovi. S touto podobností bych byl opatrný. Nejenže Abe se s Kafkou seznámil až později, ale navíc je u tohoto japonského spisovatele spíše než Kafkovské rozrušení společenských vazeb vlivem moderního uspořádání světa znatelná inspirace jeho lékařským studiem. Pozice člověka je u něj výrazně odduchovnělá a zmaterializovaná, podobná behavioristickému popisu chování zvířat. Písečná žena mi tak připomíná spíše jakýsi vědecký experiment zkoumající přizpůsobení člověka v abnormální situaci kořeněný jistou porcí cynismu. Díky tomu mám pocit, že by věrnějším kandidátem pro zfilmování Abeho Písečné ženy byl režisér Šóhei Imamura, pro nějž je analýza lidského chování hlavním tématem jeho tvorby. (To ovšem nic nemění na výjimečnosti Tešigaharovy adaptace.) (16.01.2007)

Už kniha bola zaujímavá svojim príbehom a netradičná tým, že celý ten príbeh sa odohrával na pár metroch štvorcových a pritom vás úplne strhol a pohltil svojou atmosférou. Už Abemu sa podarilo privodiť vám pocit, že máte plné ústa piesku a Tešigahara to svojim obrazom a hudbou priviedol do dokonalosti. Takto má vyzerať zvládnutá filmová adaptácia knižnej predlohy. (20.09.2015)

Tak trochu mě mrzí, že jsem viděl tu režisérskou verzi, protože na ty dvě a půl hodiny to vystačí jen stěží a myslím si, že kdyby to mělo o 20 minut méně, fungovalo by to mnohem lépe a po všech stránkách. I tak se mi to ale hodně líbilo, byť mi trochu vadí, že to ladění do podobenství poněkud ničí logiku příběhu, protože jinak by si ústřední hrdina aspoň pokusil vyrobit žebřík nebo se pokusil přijít na jiné způsoby, které by v tu chvíli napadly asi každého. Natočené je to ale naprosto skvěle, z prostředí to těží opravdu hodně a umí to vyvolat silnou atmosféru byť jen detailním záběrem na padající písek, zahrané je to taky solidně, mělo to fascinující psycho-poetiku (nenapadá mě, jak jinak to popsat) a bavil mě i samotný příběh. A i ten přesah je překvapivě víc propracovaný, než se zdá a není tak moc zřejmý na první pohled, jak jsem se zpočátku obával. Každopádně jsem rád, že mě Tešigahara nezklamal ani napotřetí (a asi se na něj budu muset víc zaměřit, jelikož má dobré nápady a obrovský talent pro filmařinu) a popravdě, kdyby to bylo víc dotažené, bylo by to naprosto dokonalé. A i když mi to naprosto dokonalé nepřijde, i tak mě vůbec nepřekvapuje současné, opravdu vysoké hodnocení. Ten film si ho zaslouží. 4* (24.03.2023)