Narodil jsem se, ale...

Ještě dvě hodiny nazpátek bych dnes podvečer mohl prohlásit, že jsem od Jasudžira Ozuho nic neviděl a cokoliv z jeho tvorby odkládám v domnění, že se budu u tak starého japonského filmu nekonečně nudit. A hle, začíná večer a já už teď mám důvod pana režiséra zbožňovat a uctívat! Natočit celovečerní němý film pro celou rodinu, aby po celou dobu dokázal atraktinvě upoutávat dětského diváka, vyprávět pouze obrazem a nápisy příběh plný svižně plynoucích humorných dobrodružství a působivě v poslední třetině zacílit také na dospělé... to všechno v krásně vyladěné skládance, dokonce i s krátkými promítanými filmy ve filmu(!), znamená pak radost se dívat i po víc než 90ti let od doby vzniku. Po skončení jsem nadšeně dojat a vůbec bych se nedivil, kdyby podobný počin se stal následně hojně inspirujícím další tvůrce – ačkoli kdo ví, nakolik se dostal ve své době mimo východní Asii a jestliže připomíná v nejedné scéně i mnohem pozdější evropské filmy pro děti mládež, zda to nebude spíš tím, jak říká Věra Plívová-Šimková, že mentalita kluků včetně sklonu k různým rošťáctvím i smyslu pro ušlechtilost je všude stejná, po celém světě a za všech dob... * "Budou si doma předvádět kinematograf!" / "Dal jsem ti vrabčí vejce, vezmi mě prosím s sebou." [90%] (05.10.2023)

Že je Ozu talentovaný režisér vím už nějakou dobu, ale že takhle krásně dokázal natočit i němý film, to jsem, přiznávám, trochu nečekal. Narodil jsem se, ale... je oproti Ozuovým budoucím filmům svižnější, méně vážné a se standardním tempem filmů své doby, ale spolu s tím nabízí skvěle napsaný scénář, kde se chytře mísí svět dětí a svět dospělých, povedeně vyváženuje mezi komedií a dramatem a každý záběr má tak pečlivě promyšlený, že jsem z některých byl nadšený i když měly jen tři vteřiny (třeba to zdánlivé "srovnání" šikanujících kluků od největšího po nejmenšího). Vůbec je tu filmařská stránka naprosto skvostná a nejedná scéna tu má tolik vrstev, že jsem se až divil. Jako jeden příklad za všechny bych uvedl tu s promítáním filmu, kde je zároveň hmatatelná melancholická rozlučka s kouzlem éry němého filmu (a přitom stále v němém filmů), první uvědomění si jinakosti filmového a skutečného světa a spolu s ním uvědomění si reality, jak ze strany bratrů (kteří vše chápou po svém a jinak), tak že strany jejich rodičů (kteří si jsou všeho jasně vědomi, ale nemají možnost to svým dětem komplexně vysvětlit). A spolu s tím je to stále příjemná komedie o dvou dětech v novém městě, která svým humorem a atmosférou až připomíná některé klasické československé dětské filmy. Poskládané je to opravdu geniálně a já nemůžu jinak, než dát plný počet. Tohle se Ozuovi opravdu povedlo, i když ne vše mi sedlo na 100%. A Čišú Rjú mi s každou další rolí přijde stále lepší a lepší. Slabých 5* (30.09.2023)

To, co Papoušek pojal v Ecce homo homolka s českou sebeparodií a humorem (řečeno s menší nadsázkou), Ozu rozpracovává jako celovečerní film navíc v japonském, silně hierarchistickém prostředí, jež je narozdíl od kultovní české komedie "klukovským" dramatem. Nutno podotknout, že japonský ekvivalent k bratřím Formanům je naprosto odzbrojující. Narodil jsem se, ale... je pro mne největším utvrzením v tom, že už mladý Jasudžiru Ozu byl vyzrálý filmař, který byl schopný odvyprávět plnohodnotný a silný příběh i s absencí zvukové stopy. (25.05.2013)

Jeden z mých nejoblíbenějších od Ozua, jehož cit pro dětský svět, jeho podobnosti i odlišnosti se světem "dospělých", se ukázal být vpravdě mimořádným. Geniální a svým způsobem shrnující je scéna (následuje malý spoiler), kdy otec chlapce nažene do školy - kam se kvůli konfrontacím s místní partičkou bojí - s tím, že pokud budou agresory ignorovat, ti jim nemůžou nic udělat. Chlapci si posléze povídají a jeden říká: "Myslím, že když je budem ignorovat, stejně nás zbijí." Druhý: "Taky si myslím. Já bych byl radši, kdyby ignorovali oni nás, až je budem mlátit." Naprosto ideální úvod do mistrova díla. (16.02.2011)

Nádherný príbeh o deťoch a dospelých z dielne Jasudžiró Ozua. O chlapcoch, prežívajúcich starosti každodenného života na predmestí, kde sa ladne snúbia svety nemej grotesky a poetického realizmu. Jednoduchá, priezračná a roztomilá, taká je krása obrazov detstva, školy, rodiny a spoločnosti. Kedykoľvek sa k Umarete wa mita keredo vrátim - a to veľmi rád. 100% (30.12.2014)