Manon Lescaut

Kvalitní divadelní hry v 60.-70.letech nevznikaly jen na prknech našich divadel, čehož je důkazem i tato adaptace epické poémy Vítězslava Nezvala - Manon Lescaut (původní předlohou byl román francouzského spistovatele Prévosta), která byla natočena v Barrandovských studiích. Jana Preissová alias Manon - hříšná světice - je bravurní. Tři a půl hvězdičky. (04.01.2005)

Divadelní hry ve filmovém přepisu nejsou mé oblíbené, ale Manon je jednou z výjimek. Černobílá, barvu dostaly komunistické agitky, jí kupodivu sluší a s přibývajícími léty ještě bude. I Herci, kterí obecně nepatří k mým oblíbeným, snad s výjimkou Jany Šulcové, jsou skvělí. Do Petra Štěpánka jsme v té době byly se spolužačkami zamilované, kdo by si nepřál takového rytíře? (Pak to trochu shodil Zlatovláskou, ale je také být těžké synem Zdeňka Štěpánka) Preissová jako něžná Manon, a člověk jí to věřil. Trošku mi vadily některé kulisy, ale doba a peníze asi vykonaly své. Protože verše umřít, ach umřít pro krásu či Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela jsou už inflační, nabídnu jiné, které by mohly neznalého spíš přilákat: „Tři vidličky, tři nože. Tři lžíce, každá má tři nohy, však kdo si sedne pod parohy?“ Předlohou je hra Vítězslava Nezvala, který si ji však půjčil, či lépe přebásnil od abého Antoine François Prévosta. Román je to útloučký, leč klasicky milostný, a v určitém věku se čte jedním dechem, stojí za to znát obojí. Ale co ode mne můžete čekat jiného než doporučení knížky, případně zavítání do divadla, že. (12.06.2008)

Adaptace básnické poémy Vítězslava Nezvala je tak křišťálově čistá, stylově dotažená a esteticky zdařile pojatá, že z jejího černobílého obrazu plasticky vystupuje jen nádherné herectví Petra Štěpánka, čistočistá krása mladičké Jany Preissové, ale hlavně síla neopakovatelných Nezvalových rýmů a krása jeho básnického jazyka. Celá estetika těchhle černobílých televizních inscenací ze šedesátých let je mi nějak velmi blízká. To se ještě v televizi vědělo, jak dělat skutečné umění... (26.01.2007)

Nesmrtelný příběh Manon Lescaut je u nás proslaven Nezvalovou hrou a vzpomínkou na D 40. Trochu se zapomíná na Abbé Prévosta a jeho cyklus pamětí Memoires et aventures d'un homme de qualité qui s'est retiré du monde, jehož je Manon 7. dílem z roku 1731. Nicméně Nezvalova báseň je skutečně působivá a nikoli bez příčiny oslovuje tolik generací. Interpretována Štěpánkem, Preissovou, Přeučilem a Rážem, to je radost se zaposlouchat. Mívám sice pravidelné výhrady k vizuální stránce starých televizních inscenací, ale ty nejlepší z nich, mezi které Manon přirozeně patří, obstojí byť jen přednesem jako samostatné dílo. (17.01.2019)

Něžný křehký milostný příběh ve verších – to je charakteristika této televizní inscenace. Při její realizaci se sešla skvělá trojice – Vítězslav Nezval se svými brilantními verši, pohledný Petr Štěpánek se svým excelentním herectvím a mladinká Jana Preissová jako okouzlující naivka. Navíc i černobílé provedení podtrhlo poetiku tohoto filmu. Nevšední snímek, který bych si ale netroufala doporučit dnešním mladým milovníkům akce a hororů. (08.02.2016)