Netvor

"Happiness is something anyone can have." Nedal bych z hlavy jiný snímek, kde je nejdepresivnější i nejtemnější možné rozuzlení podáno jako nádherně lyrická div ne feel-good tečka. A tento kontrast "povznášející mrazivosti" se do mě zahryzl natolik, že to nemůžu dostat z hlavy. Přitom je to takový titěrný detail, až blbost, řeklo by se. Přebíjí to pro mě veškeré ostatní dojmy. Kladné (výtečně vystavěno, navzdory závažnosti a velikosti témat sympaticky přízemní a utlumené, fenomenální Sakura Andó) i záporné (především třetí část, která přešlapuje na místě, protože divák už v tu dobu ví "kudy, kdo, proč" a je mu i jasné k čemu to nevyhnutelně směřuje). Tradiční a přesto v mnohém jiný Koreeda. Možná z důvodu, že tentokrát není i autorem scénáře? Jakkoli bych to nezařadil mezi jeho nejlepší díla, tak to ve mě paradoxně zůstává nejvíce. Což cením. (11.01.2024)

Japonsko nie je Južná Kórea, a to neplatí len v prípade porno filmov, ale aj inej tvorby, ako sú napríklad drámy či thrillery. Stále neviem, aké posolstvo mal tento snímok zanechať, no zato môžem smelo skonštatovať, že toto je solídna strata času, ktorá v rámci žánru nedokáže nijak mimoriadne zasiahnuť, a to je pri takomto druhu námetu doslova trestuhodné. Nuž ale, keď nepadne ani facka, keď nikto ani len nezvýši tón, ťažko sa divák donúti k slzám. (07.02.2024)

Tri rôzne pohľady na situácie, ktoré sú všetko len nie jednoznačné. Kore´eda veľmi decentne a citlivo ukazuje náznaky lásky, zmätenosti, skazenosti a samoty. Niektoré spoločenské väzenia sú horšie ako iné a čím nám film rozplieta rôzne perspektívy a pomáha nám preniknúť do mentality hlavných aktérov, zároveň nás emočne pripravuje na nepríjemné pochopenie. A tiež na túžbu uniknúť. Na túžbu byť šťastný a hlavne sám sebou. Už prvé Sakamotové tóny sa ( ako je u neho zvykom) derú pod kožu. Ústredný motív je melancholický, bolestivý a beznádejný. Jeden z najlepších filmov minulého roka, ktorého citlivosť a režisérov rozprávačský talent umocňujú spoločenský a hlavne ľudský aspekt. Ľudskosť, opustenosť a túžba po šťastí je koniec koncov ústredným motívom takmer všetkých jeho filmov. Monštrum v tomto smere nie je výnimkou. Na konci síce zostáva otázka: Kto je skutočne monštrum?  Ale nemyslím si, že film na to dáva jednoznačnú odpoveď. Osobne sa prikláňam ku koncu, ktorý je vo svojej krutosti krásny. A nie každý režisér by ho dokázal podať tak pekne, ako práve Kore´eda. Toto bol nádherný filmový zážitok. Sakamoto... budeš chýbať. (23.02.2024)

Netvor byl nakonec skvělý strukturálně, to musím uznat a jsem rozhodně moc ráda, že jsem to viděla, ale hrozně mě na Kore'edovi obecně nebaví, jak smířlivý je a falešně laskavý vůči světu, ve kterém žijeme. *** A dál už SPOILING: Nejdřív v první vyprávěcí perspektivě navodí vlastně o dost dramatičtější a především zlověstnější situace, aby až jim ve třetí perspektivě dodá poslední chybějící kontext a vyplní veškeré mezery (to mě nadchlo, jak se i pro ty temné kakofonické žestě, co se tam dvakrát objeví, potřetí našlo vysvětlení a úplně všechno do sebe zapadlo), mu z toho vyšlo, že jsou skoro všichni vlastně mnohem hodnější a uvědomělejší, než to vypadalo v prvním i druhém vyprávěcím kole. Zatímco po první metě soucítíme s marným bojem matky se systémem jako z Kafkova Procesu, a když hotel shoří podruhé, soucítíme s učitelem jako ve Vinterbergově Honu, aby se nakonec napotřetí ukázalo, že malý Jori je ve skutečnosti vyloženě zlatíčko k zulíbání, učitel Hori správňák, ředitelka skrytě moudrá babička á la femi-Yoda, hlavní hrdina něžně, byť komplikovaně zamilovaný nesmělý hoch s dobrým srdcem a maminka velkorysá a empatická vdova-superhrdinka, která záhadně s dobrou náladou a soustředěností zvládá jak šichty v práci, tak péči o synka i věčné pochůzky ve škole... Jediný padouch je tam Joriho otec, co chce ze syna vytřískat homosexualitu a chlastá. A ani ta "šikana" nebyla nakonec nic horšího, než co si žárliví kluci v páté třídě běžně provádějí. *** No tedy, v takovém světě by byla radost žít, akorát že si potísící říkám, co všechno Kore'eda ignoruje, když mu připadá nejdůležitější natáčet takováhle vlastně milounká mikrodramata. *** Co se mi hodně líbilo, bylo to neustálé přistihování lidské mysli, jak si ze střípků bez úplného kontextu vyvozuje mylné soudy (ale tuhle hru s perspektivami hráli mnozí a za mě nejlépe to fungovalo už v r. 1964 ve snímku Zneuctění), nebo to ponechávání diváka bez kontextu, které hraničí s frustrací - např. při tom horečnatém hledání dětí v zasypaném vagónu, kdy se bez adekvátního kontextu nelze naladit a sdílet hysterii postav - to až teprve zpětně. *** (S Lí v Přítomnosti, kde mě vlastně ten snobský luxus soustředěný nikoli na filmový prožitek, ale na pohodlný přísun barových a kavárenských služeb  extrémně rušil, a příště už tam nepůjdu, bude-li možné konkrétní film vidět jinde.) *~ (14.07.2023)

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 2. Po slušném rozjezdu přišel úspěšný festivalový snímek z Japonska nabízející klasickou filmovou skládačku - divák se musí nesmírně soustředit, aby mu nic neuniklo. Tvůrci si dali opravdu záležet, takže je nutné sledovat prakticky každé slovo. A zvolená slova působí jednou velmi úsměvně, aby si divák později uvědomil, že tahle slova jsou z jiného úhlu pohledu ta nejpříhodnější. Snímek otevírá důležitá aktuální témata a podtrhuje, že bychom nad nimi nikdo neměl přivírat oči, nebo se pozeneme do katastrofy. Bolestivý, pravdivý a reálný příběh, jsem velmi spokojen, že jsem jej viděl. (23.09.2023)