Černý Orfeus

Tohle je snad jediný film, kde se všichni pořád potí, a i tak mě baví. Špína chudých příbytků, podmanivá hudba.. a samba, samba, samba. Ač je to vlastně pohádka, působí chvílemi dost opravdově. Mám asi slabost pro výrazné vedlejší postavy a střelená Serafina je určitě jednou z mých nejoblíbenějších. A závěrečná scéna s dětmi? Aaaach.. "You will not find missing people in papers.. on the contrary,that’s where they get lost." (25.09.2011)

[3,5*]     "Is it a real diamond?" "Practically."     Podmanivé dielo plné životnej energie, veľmi nákazlivé svojou náladou. Atmosféra farbistého Ria de Janeiro je uhrančivá, mesto pulzuje rytmom afro-brazílskej samby, po celý čas sa tancuje a spieva (a to aj vtedy, keď sa práve nekoná slávny karneval). Mytologický príbeh Orfea a Erydiky má síce tragické vyznenie, ale v tejto jeho brazílskej variácii prevládajú skôr optimistické tóny, film sa väčšinu času javí ako komédia (vďaka svojej veselosti a milému humoru). Prejav obsadených nehercov je dosť neohrabaný, ale tu mi to výnimočne vôbec nevadí a dokonca to ich civilné hranie pôsobí veľmi milo. Hereckí predstavitelia sú inak veľmi sympatickí, hlavne tie pôvabné predstaviteľky (krásna čokoládka Eurydika (Marpessa Dawn), latino kráska Mira (Lourdes de Oliveira) a ďalšie). Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.     "Where's her costume?" "This is all we have. A body like this doesn't need a costume." (25.05.2022)

Priznám sa, že karneval v Riu nepatrí k udalostiam, na ktorých by som sa chcel dobrovoľne v živote zúčastniť, ale navštíviť Rio by som samozrejme chcel. Len jednoducho v inú ročnú dobu. Filmu samému o sebe nemám príliš čo vyčítať, ide tak skôr o subjektívne hodnotenie človeka, ktorého latinskoamerický folklór príliš neberie a tak som sa viac sústredil na tragický príbeh lásky a krásne exteriéry mesta, tie interiéry až zas tak úchvatné neboli. Pokiaľ patríte k ľuďom veriacim v lásku na prvý pohľad (prečo nie), tak Čierneho Orfea si zamilujete taktiež na prvé pozretie. 70%. (05.09.2019)

V řecké mytologii je Orfeus,syn múzy Kalliope a boha hudby Apollóna, básníkem a hudebníkem. Když zpívá a hraje, příroda je dojata. Jeho hudba okouzluje stromy i kameny a krotí dravou zvěř... Není mnoho antických příběhů, které se dočkaly tolikereho převyprávění. Film je skvělou moderní adaptaci antického mýtu. Dej se odehrává v Riu de Janeiro a ústřední postavou je řidič tramvaje - novodoby Orfeus. Vše se odehrává na pozadí nepřetržitého karnevaloveho dění, které je v Riu i hudební události, po celou dobu trvání filmu zní afrokubanske taneční rytmy samby a bossa novy. Film je zajímavý i po herecké stránce. Protože nikdo z protagonistů nebyl herec. Např. Orfea hraje v te době místní fotbalový profesionál. Film je vlastně takovou syntézou dokumentárního a hraného filmu, napínavé mainstreamove podívané a náročného uměleckého filmu... (30.08.2013)

Potící se tváře v Mankiewiczově Juliu Caesarovi považoval Roland Barthes za znak urputného vnitřního pnutí, formující se ctnosti, projev námahy, která doprovází myšlení. V Černém Orfeovi se nepotí pouze tváře, ale rovnou celá těla, ba desítky rozpálených těl, která se prolínají, vlní, přelévají a natřásají v barokně přehlcených obrazech karnevalového opojení a pot, jímž se lesknou, který po nich stéká v ohromných kapkách, není vláhou intelektuální činnosti, ale fyzické rozkoše, živočišnosti a smyslnosti. Není studený, nýbrž sálá horkem, je substancí divoké, spalující touhy po lásce a po životě, touhy stejně nesmrtelné jako mytická láska, jež proměnila všednost ve Smysl, když opětovně připoutala připoutané. Krůpěje potu jako by říkaly: Chci žít, i kdyby to měla být ta poslední věc na světě, kterou vykonám! Chci žít pro tuto chvíli, ne včera, ne zítra, ne nikdy, ale tedy a teď, dokud horečka barev trvá, dokud nás unáší ve svém ornamentu, dokud je smrt pomalejší a rytmus srdcí, noci a samby roven extázi! (19.08.2011)