Režie:
Isao TakahataHudba:
Mičio MamijaObsahy(1)
Zbývá deset dní do konání 12. Městského orchestru a mladý violoncellista Gôshu se má toho ještě hodně co učit, aby ostatním hudebníkům koncert nepokazil. Jedné noci ho však začnou navštěvovat zvířátka (kočka, kukačka, mýval a myška), která mu pomáhají se ve hře na cello zdokonalit. Ve finále mladý Gôshu zazáří jako pravý hudební mistr. (Berseg)
(více)Recenze (15)
Když tam došla kočka po dvou a začala mluvit a Gauche na ni civěl, myslela jsem si, že je to právě z toho důvodu, že ta kočka fakt došla po dvou a fakt mluvila. Ale on? On na ni civěl, protože to nebyla jeho kočka, ale nezvaný host aka kočka, jenž zná Beethovena a Schumanna. V Japonsku jsou holt inteligentní i zvířata. Ne tak dobře, byl to vážně moc krásný poetický snímek s pár dobrými místy.. ale právě jen pár, jinak to docela neplynulo a vlastně se tu vůbec nic nedělo. Zajímavější by to mohlo být snad jen pro muzikanty nebo přírodovědce zkoumající, jakými tóny kukačka kuká nebo jak bubnuje to prapodivné zvíře podle mě mývalomyšobobr nebo něco takového. Z těch pár dobrých míst se mi hrozně líbilo promítání kocoura, jak honí myš na plátně a k tomu hráli kankán a přitom se v kině naháněla skutečná myš nebo když vzal Gauche do ruky nemocnou myšičku a matka myš řekla: "Chci jít s ním. Každá nemocnice to povoluje." a vylezla mu na čelo. Zatím pro mě nejslabší snímek od Takahaty, co jsem viděla. P. S. Ta slečna houslistka měla brčálové vlasy! A ještě by mě zajímalo z jakého důvodu měl Gauche tu hadru furt za páskem. ()
Tak prvý Takahataov film čo som videl a je to dosť iné než som čakal. Celkový dojem je mierne nadpriemerný a citlivý príbeh o hráčovi na čelo sa dobre pozeral. Hudba tu zastupuje akoby ďalšiu postavu a dejová linka s mývalom bola úplne super. Koniec bol samozrejme predvídateľný ale inak sa to ani zakončiť vlastne nedalo. ()
Celkem unylé anime, které staví celý film na jednom jediném dobrém nápadu. Ale míň než čtyři hvězdičky tomu nedám, protože k tomuhle cellistovi mám speciální vztah! Začátek filmu mi totiž připomíná mně adresovanou památnou větu od dirigenta našeho studentského smyčcového orchestru: "Je neuvěřitelné, že jediný člověk dokáže rozhodit celý orchestr". (Pozn.: Hrál jsem na housle a ne na violoncello, ale to je, myslím, vedlejší) 70% ()
Sero Hiki no Goushu je adaptací krátké povídky známého japonského autora Kenjiho Miyazawy. Vypráví o mladém roztržitém cellistovi, kterého jedné noci začnou navštěvovat lesní zvířátka a nutit ho k hraní. Můj vztah k Takahatovi zůstal po zhlédnutí tohoto anime stále stejný. Žádné jeho dílo mě zatím nezklamalo (pro kvalitní příběh, kresbu a "Ghibli feeling"), ale bohužel ani neuchvátilo. U Gaucheho vyzdvihuji především dokonalou synchronizaci hudby s obrazem (úvodní scéna je dokonalá) a příjemný humor (přesto, že se zde objevují mluvící zvířátka, nedají se označit za laciný prvek). Chvílemi jsem se bohužel nudila a celkový dojem byl spíše vlažný. 3 ½ * ()
Rukopis štúdia Ghibli je tu miestami výrazne cítiť, nediv teda, že niektoré zdroje Góša uvádzajú ako ghibliovku. Nemá to síce veľmi čarovnú animáciu a vlastne to už na prvý pohľad vyzerá obyčajne, ale aj keď sa tu nájde viacero absenčných nedostatkov, mne osobne výsledný zážitok dosť vynahrádzala symbolika prírody, v spojitosti s hudbou. Myšlienky to malo skrátka pekné, aj keď v tom zjavne nehrali až tak veľkú rolu. Väčšinu času sa na to pozeralo príjemne, niektoré scénky boli veľmi milé, ale hluchých miest tu tiež nebolo úplne málo (za najslabšie časti považujem paradoxne tie, ktoré mali byť pre postup deja najzásadnejšie - teda koncerty). Nakoniec ale tri, veľmi v pohode. Príroda je skrátka najväčšou umeleckou múzou. ()
Galerie (10)
Photo © Les Films du Paradoxe
Reklama