Sním či bdím?

Možná kdyby z toho Linklater neudělal celovečerák, ale krátkometrážní film, tak by udělal lépe.. Animace super, byl by z ní dobrej vidoklip ;-) Nééé, ale vážně - podle mě moc obrázky odvádí pozornost od hlubokejch filosofickejch myšlenek, které jsou servírovány divákovi jedna za druhou, takže žádná nemá pořádnou váhu a všechny se slejvaj do konstantního šumu.. Herecký výkony se posoudit fakt nedaj, maximálně dabing ;-) Na trilogii Před soumrakem/úsvitem/půlnocí fakt nemá.. (01.07.2014)

Hluboká variace na barcovské téma "Život je sen", nebo intelektuální onanie? Vím já? (Nevím). Spousta postav řekla spoustu věcí. Citoval se Nietzsche a Kierkegaard a D. H. Lawrence a mnozí jiní a vypadalo to, jako kdyby pejsek s kočičkou vařili dort z evropské filosofie, psychologie, sociologie a dalších logií. Ty spousty slov jsou skoro nevydržitelné. Atmosféra snové nejistoty fungovala, též forma byla celkem originální a mezi stovkami chytráckých plků se občas objevila i nějaká ta myšlenka, ale to všechno je mi pořád jaksi málo. Ani krátká přítomnost Jaye a Céline nepomohla. (26.02.2006)

Nemůžu si pomoct, ale tenhle film je tak zvláštní až sama zvláštnost hraničí s výjimečností. Doposud jsem nikde neviděla, že by celý scénář byl postavený jen na filosofických otázkách a teoriích. Náměty k úvahám jsou velice silné. Například; můžeme si být opravdu jistí tím, co se právě děje? Je sen pouhým snem? Co je skutečná svoboda? Jak můžeme vnímat posvátný okamžik? Existuje vůbec něco, co se alespoň podobá smyslu lidského života? Na tyhle a mnohé další otázky snímek odpoví nebo při nejmenším nastíní, kam by se naše myšlenky měly ubírat. A aby toho nebylo málo, tak k potěše ucha a hloubavé mysli se připojí i potěcha oka. I když musím přiznat, že zpočátku se mi z animace dělalo od žaludku mírně nevolno, pak už jsem si na animaci zvykla. S poslední scénou mi okamžitě došlo, že to byl od tvůrců záměr. Chtěli tím zdůraznit nerozeznatelnou a neustále se měnící hranici mezi životem a prázdnotou, realitou a snem. A to se jim podařilo naprosto skvěle. - "There are two types of sufferers in this world. Those that suffer from a lack of life and those that suffer from an overabundance of it." (31.01.2019)

Nevěřil jsem moc tomu, že takový film může fungovat. A zpočátky jsem si myslel, že jsem měl pravdu. Nemluvě o tom neuspořádném pohupování celého obrazu všemi směry, u kterého jsem se obával, že mi přivodí mořskou nemoc. Pak to najednou ale fungovat začalo. Úžasný soundtrack od Tosca Tango Orchestra. Dream is destiny. (31.08.2007)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)