Invasión

S minimem jasných informací a naopak množstvím postav jsem byl vhozen do temné černobílé gangsterky, v níž se docela málo mluví, ale o to více se přímočaře jedná, prakticky každou chvíli probíhá akce. Pro diváka a minimálně dvě postavy (starého muže a bojujícího gangstra na stopě proti zlu) to vše znamená pohlcení do světa tajuplné mašinérie s neustálým napětím a postupně pohasínající nadějí, která by směřovala k vítěznému konci a vysvobození z invaze, jež se nekompromisně rozšířila. Přestože jsem si k hlavní postavě rozhněvaného gangstra v akci nenašel moc sympatií, díky precizní filmařské stránce, excelentní ponuré atmosféře a výrazně ačknímu pojetí mě tento nenápadný žánrový klenot argentinského filmu 60. let docela strhl... snad jen ke konci mi párkrát připadala stopáž o 2 hodinách zbytečně přepálená. **** Invaze nezapře jistou inspiraci filmem-noir i novou vlnou 60. let (není bez zajímavosti, že režisérský debutant Hugo Santiago byl dlouholetým asistenem slavného francouzského režiséra Roberta Bressona /Kapsář/), ale současně nese naprosto osobitý rukopis, který posilní mj. hudební prvek recitované a zpívané balady s lidovým kytarovým doprovodem nebo scéna návštěvy kina se zakomponavými výjevy ze staré kovbojky. Velmi slušný dobový thriller z exotické produkce. [80%] (29.01.2023)

recenze: http://lavidautil.net/2018/02/27/la-maquina-de-pensar-a-proposito-de-invasion/ (29.09.2020)

Šachy dobra se zlem a světla s tmou aneb až malířský šerosvit jedinečného noiru zalitého tmou latinskoamerického slunce. Který z pěšců je dobrý a který špatný je strukturálně zamlženo, kontrastní vycizelovaná černobílá kamera nedává více vodítek než příběh založený na nevědění: zbývá radost z procesu, věčná příprava na invazi a věčné opakování boje – dětská hra na policajty a zloděje, Indiány a kovboje, Němce a partyzány, kdy se role po smrti všech hráčů znovu rozdělí a jede se nové kolo – drsní mužové propadající svým dětinským potěšením (kino, pistole, svádění, alkohol, sentimentální pocit povinnosti) na úkor principu reality. Bílé pruhy na tancích rusko-sovětských invazí, bílé pruhy na vlajce USA při invazích do Grenady, Panamy, Iráku… Ale ani černí nejsou bez viny, vina v tomto filmu totiž nemůže být nastolena: nejde o lidi, jde o město; město jako pouhá hrací plocha, šachovnice na stole genštábu paralelní armády, která si bojuje svoje boje bez ohledu na reálný svět mimo siločáry dětských bojů: mimo bojiště, na němž se pohybuje standardní divácká obec, a proto je nejsmutnější, že tento film, jenž byl argentinskou pravicovou proamerickou krvavou juntou málem zničen, je pro dnešek zničen nezájmem konzumní divácké obce. (17.02.2024)

Jeden ze scénáristů (ten slavnější), který se na něm podílel méně než druhý (Adolfo Bioy Casares) považuje, na rozdíl od druhého Santiagův film za propadák. Baví ho některé dialogy (které zřejmě sám vymyslel) a akce: Děj jsem nikdy příliš nechápal a když jsem ho teď viděl, chápu ho ještě méně; připadá mi zmatený... Myslím, že je špatný. Sám se nicméně domnívám, že je to film velice borgesovský, alespoň co se jedná mystiky, jihoamerického magického realismu. Borgesovi, který všechno staví na logice a sémiotice, to ovšem musí být proti mysli. Invasión je akční film, ale trochu naruby. Hrdinové, skupina mužů v černých šatech, kteří brání "město" proti vpádu bílých nepřátel, jsou vesměs nejistí a tak se i chovají: z různých důvodů nedodržují časový harmonogram, jako by věděli, že invazi stejně nedokáží zabránit. Záchytným lanem či nití by mohl být rozhovor Herrery s Donem Porfiriem o permanentním boji proti nájezdníkům. Obyvatelstvo se ho sice neúčastní, ale nejde o ně, jde o město. Avšak pozor, tahle nit může mít více konců než dva. Filmařsky se mi líbilo - rovněž na konci - zobrazení "totální invaze". (15.04.2023)