Noci v úplňku
-
Noci v úplňku aneb Kdo má dvě ženy, přijde o duši, kdo má dva domy, přijde o rozum
(více)
Noci v úplňku aneb Kdo má dvě ženy, přijde o duši, kdo má dva domy, přijde o rozum
Les Nuits de la pleine lune
Full Moon in Paris
Režie:
Eric RohmerScénář:
Eric RohmerKamera:
Renato BertaHrají:
Pascale Ogier, Tchéky Karyo, Fabrice Luchini, Christian Vadim, Virginie Thévenet, Mathieu SchiffmanObsahy(1)
V čtvrtém snímku z cyklu „Komedie a přísloví“ přivádí jeden z hlavních představitelů francouzské nové vlny Eric Rohmer na scénu drobnou mladou Louise, ženu s posmutnělým pohledem, kterou ztělesnila předčasně tragicky zesnulá francouzská herečka Pascale Ogierová. Přičemž onen smutek v jejích očích pramení mimo jiné i z toho, že se Louise už delší dobu nudí ve vztahu se svým poslušným, možná až příliš disciplinovaným přítelem, architektem Remim. Zároveň se však žena stále nedokáže odhodlat k rozchodu. Proto také nakonec opustí jejich společné hnízdo v Marne-la-Vallé a pod záminkou, že chce být chvíli sama, se nastěhuje do nevelkého bytu v srdci Paříže. Pravda je ale především taková, že si chce znovu začít užívat večírků a ztracené svobody. A také na nic nečeká a přes neustálé pronásledování svým kamarádem, prostopášným, nicméně ženatým Octavem, začne vymetat večírky jak na běžícím páse. Naneštěstí jen máloco se dále odehrává podle jejích představ. A Louise již brzy pochopí pravý význam pořekadla, že „nikdy nevíme, co máme, dokud to neztratíme“. Ve vedlejších rolích komediálního dramatu, za nějž Pascale Ogierová získala cenu na filmovém festivalu v Benátkách, se představí Tchéky Kario a Fabrice Luchini. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (9)
Přehlídka sebeklamů, chybných vztahových a sociálních strategií se slabostmi a poklesky, narcismus, servírované klasickým konverzačním způsobem. Na řadě křižovatek osudů postav se mi rozsvítil červený semafor v hlavě – ano, i tak to může být, ale odsud už vede cesta ke konci vztahu. Zatímco Američané fabulují pomocí mrtvol, mezníky jejich dramaturgické výstavby jsou zabíjení, způsoby smrti, případně ztráta života, pro Rohmera je oním nepřekročitelným a překračovaným strašákem ztráta lásky. Herci skvělí. ()
Co já mám pořád o tom Rohmerovi psát,když on točil a točil a točil.A já čumím a čumím a čumím.Tak třeba, že líbí,dobrý,nejlepší.Většinou to má u mě Rohmer s těmi svými propracovanými moralitkami za 80%,ale někdy je tam ještě něco.Navíc.Tady úžasná mimoidní Pascale Ogier (a Tchéky Karyo,tak jak jsem ho ještě v žádným jiným filmu neviděl,mlaďocha). ()
"Kdo má dvě ženy, ztratí duši, Kdo má dva domy ztratí rozum. A kdo chce všechno nemá nic." Krásná, ale větroplachá Pascale Ogierová zemřela den po svých 25. narozeninách. Eric Rohmer jí zde poslal do příběhu, krerý pro ni mohl být jako ušitý. Ale možná byl pro ni příliš náročný, možná ji svedl na šikmou plochu. Telefon. Když jeden zklame, je tu ještě spousta čísel, na které se dá zavolat. Vždycky se najde někdo, kdo byl dosud nikým. Vždycky někdo přijde, o koho jsme dosud moc nestáli. Vždycky si vzpomeneme na někoho, na koho jsme chtěli ve šťastnější chvíli zapomenout. Rozchod není konec, je to jen přeskupení figur na šachovnici preferencí, i z pěšáka se nyní může stát (nejspíš jen nakrátko) král. Lež. Nejen druhým ale i sobě samému. Vlastní byt jako příklad (sotva postřehnutelný): chce být občas sama (nanávidí samotu), aby si něco přečetla (nic nečte), aby si něco rozmyslela (nemyslí na nic)... Eric Rohmer studuje dva druhy vztahů: závazný, který vyžaduje (občas) nějakou oběť a nezávazný, který se obejde bez obětí. Oběť je na první pohled jasnou nevýhodou, výhody se projeví až v závěru. ()
Nejstarší filmař z gardy nové vlny byl také politicky nejkonzervativnějším a dá se doplnit - také filmově nejkonzervativnějším. O co byli ostatní více filmoví, o to je Rohmer více divadelní - všechny jeho filmy, co jsem dosud viděl, byly postaveny na základech inteligentních a vnitřně propracovaných dialogů, které, spolu s opravdu drobnými změnami jednání postav posouvají děj kupředu. Filmová forma vždy ustupuje do pozadí. I zde, kdyby přibylo jen o něco málo více elips při přejezdech z jednoho bytu (kulis) do druhého, by se dalo mluvit spíše o divadelní inscenaci než o filmu se vším všudy. Ostatně ona konzervativnost má ještě jeden aspekt - Rohmerovy příběhy jsou v něčem nadčasové, jejich děj by se mohl odehrávat kdykoliv, zkoumají mezilidské soužití spíše zevnitř než zvnějšku (ale nedá se pochopitelně říct, že vnějšek vůbec nereflektuje, vždyť habitus ženské hrdinky tohoto filmu by byl ještě před čtvrt stoletím pobuřující), ostatně, nic jiného než hledání nadčasovosti v lidském jednání nemůže vzejít z transpozice starých lidových přísloví na 20. století... Summa summarum, kdo hledá drobnokresbu nuancí lidské psyché, dostane mnohovrstevnatý a chytrý "film", kdo však hledá film bez uvozovek, dostane spíše jen mnohovrstevnatou a chytrou filmovou inscenaci. ()
Partnerkin postoj "chcem si užívať nespútanosti a dúfam, že môj druh mi bude individuálne výjazdy tolerovať" tu naráža na opačný názor partnera "milujme sa a realizujme všetky zábavy spolu, v tesnom súžití a obozretným pripúštaním si ľudí zvonka k telu". Môže takáto dvojica vôbec fungovať? Dievčenská túžba po dobrodružstvách vyústi tam, kde sa podvedome chcela dostať - do pohľadov a objatí iného muža(-ov). Ale všetko má svoje hranice, aj postpubertálne výstrelky. Otázne je, či po upokojení ega bude doma čakať pripravený mopslík v podobe partnera, vyhriata posteľ a raňajky do nej. Jednoducho stabilita, pokoj a istota, po ktorej väčšina z nás v takej či onakej podobe túži, sa rutinou môže zvrtnúť do neznesiteľnej nudy, z ktorej rýchlo vyklíči potreba rebélie. Rebélie prežívania, nie straty istôt. No niekedy si človek neuvedomí, že každá realizovaná vzťahová zmena je chôdzou po lane a pád môže byť nečakanejší než sa na pohľad zdá. Ďalší skvelý konverzačný Rohmer, odohrávajúci sa počas jednej zimy (symbolika ochladzovania dlhotrvajúceho vzťahu), kde absentujúce obrazy živej prírody nahrádzajú pastelové farby stien a obrazovej výzdoby interiérov. 75%. ()
Reklama