Moje nová tvář

Dokument, který vás nenechá netečným. Nesouhlasím s názory, že byl vytvořen prvoplánově, aby zaútočil na city diváků. To je argumentační faul na druhou. Pokud by tomu tak bylo, nemohl by dokument vzniknout vůbec. Jakkoli jinak by se natočil, vždy to s divákem emočně zamává. Martiny příběh znám, žiju v Plzni. Obdivuji ji, že dokáže o tom, co se jí stalo, mluvit a ještě vytváří projekt na pomoc stejně postiženým. Je to potřebný dokument. Nežijeme v ideální společnosti. Martinko, držím vám palce. (01.05.2024)

Dovolím si být stručný jako můj exekutor páč v tomhle případě, stejně jako třeba v mém životopisu, vážně není o čem psát. Pro začátek musím konstatovat že zcela vážně uvažuju nad tím že namísto hororů se začnu koukat na české dokumentární počiny..někdo by řekl pičoviny a neměl bych mu to za zlé, páč po snímečku ,,V síti,, je tohle již druhej naprostej bizárek prvoplánově hrajíci na city jinak zcela bezcitných lidí ve zcela bezcitné společnosti. Neurazil bych se kdyby byl dokument dvoudílnej, přičemž první díl by nesl název ,,Jaká šla, takového našla,, což neodvratně vyústilo ve větší průser než pouze posraným životem po boku random kokota, ač ono to ve finále tak skončilo ač divnou oklikou pouze s jiným hrdým uchazečem o tenhle titul. Ve druhé polovině dokumentu sledujeme jak si Martina navzdory svému neplánovanému face liftingu najde chlapa..nebo spíš on si najde ji a založí si netradiční tradiční rodinu, a po zbytek života spolu žijí štastně a šukají pouze v poloze na pejska. Tenhle druhej díl by se tudiž dal nazvat slovenským moudrem ,,Keď sa kokot postaví tak sa rozum zastaví,, A toť vše. Ač já bych šel klidně i do třetího dílu ve kterém by si za katrem Martinin ex spolu s Dominikem Ferim vyměňovali své zážitky, názory a postřehy na osoby ženského pohlaví, dokument by byl alespoň zakončen vtipně a edukativně. Název dílu by zněl  ,,Plkání o zkrocení žlé ženy,, Pamatuju si že krátce po odvysíláni dokumentu ,,v síti,, vyšlo najevo že ta roztomilá dívenka co v dokumentu hrála neplnoletou holčičku kterou na internetu ohrožují sexuální predátoři a jiní pičulíni je ve skutečnosti stará zhýralá kurva která v polyamorním vztahu ve společné domácnosti prcá hnedka se dvěma chlapama, přičemž i oni spolu prcají navzájem když zrovna jejich pes nemá na to chuť. Ano vzhledem k daným skutečnostem jsem zcela ztratil iluze o autenticitě české dokumentaristiky a pozbyl důvěry v lidi kteří ji v tomhle Sviňařově provozují, a kteří se neštítí naprosto ničeho stejně jako já v sobotu večer. Proto zbývá jenom doufat že o Martině Izingové se po nějaké době nedozvíme že je to pornoherečka která na černo točí fekál porno někde v Rumunsku. (30.04.2024)

Těžko hodnotit dokument, když je ten příběh tak silný, že přebije a pohltí vše ostatní. Zmínil bych jen to, že jedna věc je ztráta zraku a poleptání kyselinou a druhá všechny důsledky, potíže a útrapy, které tato skutečnost přináší. Bez ohledu na film působí Martina velice mile a sympaticky a těch pět hvězdiček si zaslouží. (01.05.2024)

Obrovský respekt tomu, že se Martina z takové věci nezhroutila a polepila svůj život zpátky do kupy. Její vyhrabání se na nohy je fakt dojemná a inspirativní story, která umí dát takovou tu "co vlastně řešíš" facku. Martině dávám milion hvězdiček. Moje nová tvář jako dokument jde ale pro mě hodně po povrchu a řeší spíš praktické těžkosti nevidomých; což je ale vlastně docela probrané téma. Do té unikátní zkušenosti proměny obletované holky, co se dvakrát převléká než jde ven, do těžce popálené ženy, která pochybuje že ji ještě bude někdo milovat - do té se dokument moc neodvažuje. Chápu, že je to možná to nejbolestivější, ale právě tam jsem cítil větší potenciál říct něco silného, než ve slepeckých psech a masérském kurzu. (01.05.2024)

Na úvod stojí za to zmínit, že je to vizuálně a hudebně (Katarzia) příjemně inovativní zážitek a v kině bude mít nepochybně o to silnější emoční dopad - byla by škoda čekat na screening na ČT Art někdy v deset večer. Vedle toho jsem si pár dnů zpátky připomínal Gondryho "Eternal Sunshine of Spotless Mind" a trefilo se to přesně do téhle audiovizuální emoce - to je kompliment. Jinak plynule sestříhaný film, který asi spíše než původní představa tvůrců, nabíjel více sám život Martiny, jak plynul v těch deseti letech od začátku natáčení. Psanému scénáři a hranému filmu bych některé pozitivní okamžiky v Martinině životě snad ani nevěřil, a to jí je samozřejmě všechny do puntíku přeju. O to víc divák žasne, s čím vším se dovedla popasovat - ne vyrovnat, ale posunout mnohem dál. V tom je film skutečně motivační. Viděno na setkání organizátorů festivalu Jeden svět i s komentářem produkční Maji Hamplové, která do pozitivního obrázku taky přidala svůj dílek. Dokument by měl být součástí distribuce i Jednoho světa. Martina tam v jednom svém vstupu nechá zaznít svoje hluboké emoce. "Je to někdy kurva těžký. Já jsem si to nevybrala, já to nechci." Ponechal jsem si s dovolením tu větu. Platí. Na Jednom světě. V životě. Všude. A když tohle člověk ví, žije s tím, umí se s tím srovnat a ještě z toho vyždímat pozitivní rozměr, tak je frajer. V případě Martiny frajerka. Obrovský obdiv, respekt a poděkování za dobrou práci všem, co se podíleli. Těším se na promítání v Ostravě na jaře, snad i s Martinou :) (27.11.2023)