Rapsodia satánica

Hodně starý horor který by u mě fungoval kdybych ho viděl před 10 lety. Dnes po tom co mám za sebou všechny klasiky tak to působí i na krátkou stopáž strašně utahaně a nudně. Příběh je zajímavý a film vypadá hezky, hlavně atmosféra sem tam funguje. Ale celkově mě to silně nudilo. Škoda mohlo to dopadnout daleko lépe. Takhle je to pro mě lehký podprůměr. (31.08.2019)

Rozšírenie faustovskej mytológie zahalené do talianskej dekadencie, dodržiavajúce posvätné dekórum a princípy zomknutého tragického príbehu. Alba, vetchá, upadajúca stará dáma, žije obklopená samotou a prázdnom v minulosti a spomienkach. Je zosobnením smrti, upírom, ktorého bozk vysáva dušu a život z nevinných obetí. Uzatvorením dohody s Mefistotelom získava prítomnosť, no netuší, že tým definitívne stráca budúcnosť. Romanticko-hororové faustovské motívy sa tu stretávajú s podobenstvom o talianskej smotánke, vyprázdnenej spoločnosti bez lásky (koho napadne Fellini, je na správnej adrese). Vizuálne na svoju dobu pôsobivá snímka s bohato zdobenými interiérmi salónov a honosných sál, v ktorých vyniká šerosvit a hra tieňov. Pasáže s Mefistom tým nadobúdajú na sile a sugescii. Režisér Nino Oxilia však neodhadol možnosti nemého filmu a hranice jeho vyjadrovacích prostriedkov. Na ploche stručných 45 minút preto pôsobí jeho podanie rozpačito, až zmätene - dej je príliš komplikovaný a Oxilia nie je zďaleka taký zručný rozprávač, aby dokázal vytvoriť naratívnu kostru založenú primárne na obraze (čo naopak Murnau o sedem rokov neskôr hravo zvládol i bez medzititulkov). Scény tak sami o sebe nedávajú vždy jasný zmysel, preto musí divák dávať veľký pozor. Na mňa to pôsobilo vyčerpávajúco a tým pádom i trochu nudne. Som však presvedčený, že nie mojou vinou. 60% P.S.: Film v skutočnosti pochádza z roku 1917. (10.01.2015)

Nádherné italské zpracování „nesmrtelného“ příběhu sebou přineslo kouzlo oné doby a ukázalo tak další skvost němé éry. Pěkné interiéry i prostředí jsou jen třešničkou na dortu jinak velice působivého snímku, který může stavět především na solidních hereckých výkonech. Lyda Borelli a především představitel Mephista Ugo Bazzini si pro mne připravili nezapomenutelný zážitek. Někteří na podobné kousky nejsou, ale já mám tyhle staré „klenoty“ velice v oblibě. 70% (17.04.2015)

Zajímavé zpracování faustovského mýtu v kulisách počínajícího expresionismu. Je to hlavně vlna evropské dekadence, která může za nádherně zpracovanou výtvarnou stránku filmu - všechny ty zatuchlé salony a atmosféra zahnívajícího rozkladu dokáže na diváka zapůsobit i po letech. Není náhodou že film vznikl během první světové války, kdy citově vyprázdněné lidství nemělo žádnou oporu, z čehož snadno vzniká umělecký konflikt (požadavek, aby se vévodkyně Alba nezamilovala). V těchto souvislostech ani nepřekvapí fakt, že režisér Nino Oxilia padl během bojové akce ještě téhož roku u Monte Grappa ve věku pouhých osmadvaceti let. Snímek je nádherně kolorovaný a neustále v pohybu - symbolice vlajících šátků by stálo za to se více věnovat. Hlavní výhradu bych měl k hercům - já chápu, že do dekadentního příběhu se oškliví lidé hodí nejlépe, ale tolik...? Jak na Italky v reálném životě dost trpím, tady jsou pouze ošklivé - a to i v případě, že vévodkyně má být "mladá a krásná". (18.01.2015)

Klasická dekadence v rouše filmovém. Podání na dnešní vkus teatrální a expresivní, leč působivosti nepostrádájící. Věru toto dílo by zřejmě Karel Hlaváček či Paul Leppin ocenili. Ač je film z r. 1915 je hlavní hrdinka traktována co secesní plenitelka mužských srdcí, taková La Belle Dame sans Merci. Ovšemže lstivost Satanova nakonec vítězí... (08.03.2012)