Johnny Suede

První větší role Brada Pitta a hned takový majstrštik. Polodementní výpotek své doby a jeho velmi komplikovaný vztah k ženám, životu a tak vůbec. Ze začátku jsem na film jen zíral a říkal si - to ne, tohle opravdu ne - ale s postupem filmu a hlavního hrdiny už jsem jen tleskal nadšením. Takhle geniálně zahraného dementa jsem dlouho neviděl. (13.10.2010)

Brad Pitt hraje tak neuvěřitelně naivního a natvrdlýho týpka, celé to je zakořeněné v jakési bezčasé atmosféře neperspektivních postaviček, které si stále něco nalhávají, aby mohli dál žít a do toho hraje podmanivé brnkání na kytaru. Je to fajn film....a je snad i dobře, že takhle zapadlý...přesně jako jeho postavy... (13.05.2009)

Vcelku sympatická pakárna. Hodně mě bavili herci a ještě víc hudba - třeba ta songa, kterou Johnnyho kapela předvede na zkoušce, nemá chybu. Líbilo se mi i to, jak je napsaná většina postav a jak se celý film odvíjí v takovém jako bezstarostném duchu, kdy vlastně o nic nejde. Pitt v tom zběsilém účesu vypadá krapet jako hubenější verze Jacka Nanceho z Lynchovy Mazací hlavy, nebo mi ho alespoň brutálně připomínal. A herecká přítomnost Nicka Cavea je pak příjemnou třešničkou na tomhle vydařeném filmovém dortíku, který jsem si osobně užil. Některé scény jsou nezapomenutelné, směju se ještě teď. (04.03.2013)

Komedie plná hloupých, hořkých, absurdních, realistických, zamilovaných situací. Brad Pitt tu ztvárnil svérázného zpěváka, který je odnikud, jde nikam, ale někam jde. Místy jsem se perfektně bavil, ale co je hlavní, ten film chytne, zaujme, dokoukáte ho do konce s napětím, úsměvem, budete fandit. 5 hvězdiček. (22.04.2010)

Tak trochu bezčasý a kamkoliv zařaditelný debut jednoho z guru nezávislého filmu, režiséra, scénáristy, herce i do té doby velice úspěšného kameramana Toma DiCilla, je první výraznou rolí Brada Pitta, milovníka vleklých songů, semišových bot a prapodivných postojů k partnerství. Jeho silně natvrdlý Johnny brouzdá od ničeho k ničemu, sní o hudební branži a je ujetý zhruba stejně jako všechny režisérovy postavy. Vedle toho DiCillo točí lehkou rukou a už ve své prvotině se obklopuje lidmi, které má rád a s kterými sdílí stejné autorské záměry (Catherine Keener jest ideálním příkladem). Není to takový situační nářez jako v pozdějších projektech "vzniknuvších z nadšení lidí od filmu", ale i tak stojí Johnny a spol. za nemalé povšimnutí. (02.11.2009)