Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (435)

plakát

Čističi (2018) 

Všechny ty ubrečené bojovníky proti cenzuře, kteří si myslí, že brojí proti magnátovi ze Sillicon Valley, vlastně z éteru smáznula nějaká pobožná filipínská paní. Ale vážně, téma skvělé, těšil jsem se hodně, ale nakonec zklamání. Chybí jasná struktura toho, jak přesně se v daných firmách postupuje. Celkově je dokument příliš roztříštěný, skáčeme geograficky, to by bylo ok - kontrast lídrů sítí v USA vs dělníků mazání ve Filipínách dává smysl. Ale do toho se ještě přidávají příklady z některých jiných zemí (Turecko, Barma) a v nich se otvírají nová podtémata. A od údělu psychicky náročného života "mazačů" skáčou individuální několikaminutové příběhy lidí, které Facebook ovlivňuje a to se mísí s proslovy inženýrů sítí, kteří mluví o obecných principech sociálních médií (a jejich kritice) atp. Těch linek je prostě ke konci už příliš a je vlastně těžké přijít na to, co je tedy hlavní téma dokumentu, potažmo hlavní problém sociálních sítí. ___Příběh tý filipínský paní, jak se učila pornografický termíny je ale strašně legrační. ____A to co říká A. G. Martinéz (bývalý produktový manažer Facebooku) taky stojí za vyslechnutí: "V minulosti měl každý občan právo na vlastní názor, a dnes má právo na vlastní realitu, na vlastní pravdu i na vlastní fakta. Facebook tento stav zcela záměrně podporuje, tím, že vám ukazuje jen to, co chcete vidět, a odfiltrovává to, co vidět nechcete. Demokracie do jisté míry vyžaduje, abychom měli sadu pravidel, chování a jakousi základní pravdu, o které můžeme debatovat. Pokud tyto základní věci nemáte, pak demokracie přestává být možná."

plakát

Forbidden Zone (1980) 

Hudba je skvělá, animace super, nápady dobrý, má to spád, ale ta křečovitá stylizace mě většinu času (když se nezpívá) spíš nebavila.

plakát

The Decline of Western Civilization Part II: The Metal Years (1988) 

Hair metal jako slepá větev a parodie na hard rock. Film vlastně nabízí přímý kontrast mezi staršími harcovníky hard rocku (Aerosmith, Alice Cooper a naprosto spontánní Ozzy Osbourne) a začínajícími kluky s tunou make-upu a cinkrlátek na ksichtu, kteří touží po slávě, penězích a sexu. Prvních dvou se jim příliš nedostává, ať se snaží sebevíc, ale mladých nadržených holek s penězi, co si vydržují mladý hair metalisty bylo tehdy v LA očividně dost. Prostor pro snění o velkým úspěchu ale zůstává, tyhle kluci si věří, protože pokud ve svůj americkej sen nevěříš, nemůžeš ho přece prožít. Frontman kapely Odin čeká, že velká smlouva jim na stole přistane za pár měsíců, ale jako člověk, kterej odezpíval celej koncert v kalhotách s dírama vykrojenýma kolem svých půlek a vidí se jako novej Robert Plant spíš překročil hranici komedie rovnou do oblasti tragikomedie. Jo, je to prostě sranda. A Ozzy smažící k snídani vajíčka se slaninou je vyloženě kouzelnej.

plakát

The Decline of Western Civilization Part III (1998) 

Smutná tečka týhle volný trilogie. Zatímco na začátku dokumentu se volně navazuje na první díl o punkrockový hudební scéně začátku 80. let, tak zhruba od třetiny to postupně přerůstá v něco s větší výpovědní hodnotou. Začíná se tu vyprávět o náctiletých bezdomovcích jako o skupině lidí, kteří jsou vlastně ještě děti, ale musej se naučit přežít na ulici. Většina z nich utekla od rodiny, protože je doma rodiče mlátili nebo zneužívali, a tak se toulají po Los Angeles a motají kolem punkový subkultury. Nebo respektive tuhle subkulturu přímo vytvářejí, protože v danej okamžik jejich života je punk opravdu víc než hudba. Je to komunita, která k sobě všechny možný vyděděnce magneticky přitahuje. __ Ten kontrast k druhýmu spíš mírně odlehčenýmu dílu by nemohl být větší. V druhým dílu o hairmetalových dnech slávy odpovídali mladý muzikanti na otázku, kde se vidí za deset let téměř vždy: "Jako velký hvězdy". Tady odpovídají mladý punkáči z ulice: "Asi budu mrvtej." A (SPOILER ALERT) jeden z nich v průběhu natáčení opravdu umře.

plakát

Waco (2018) (TV seriál) 

Překvapilo mě, že spíše, než kritika náboženských sekt, je Waco především obžaloba militarizace amerických policejních složek a s tím souvisejícího jejich selhání kultivovat důležitou schopnost komunikace s potenciálními podezřelými. V kontrastu s westernovým přístupem policajtů tu stojí (jako vždy) brilantní Shannon, který hraje zkušeného vyjednavače a vlastně i Kitsch jako vůdce sekty Koresh, který vystupuje jako schopný a sebevědomý komunikátor. Krom toho pak Waco ukazuje, že americká skepse a nedůvěra ve stát a jeho instituce, má své základy v podobných příbězích jako je tento. V jádru je to vlastně strašně smutný příběh (nehledě na to, kdo je opravdu zodpovědný za tragický konec), který nenabízí nějaký lepší pohled do budoucnosti. A v dnešní době, kdy je nedůvěra v instituce akcelerována sociálními sítěmi a militarizace americké policie se rozhodně nezastavila, je to až nadčasový dílo.

plakát

Český žurnál - Bratři Okamurovi (2019) (epizoda) 

Remundův dokument je takový sled scének a epizod v čase, které ukazují tři bratry a jejich politickou a ideovou odlišnost. Protože Tomio (rozčíleně) odmítl poskytnout rozhovor, tak tvůrci jeho charakter dokreslili archivním materiálem z minulosti, ten je fascinující sám o sobě, protože je natolik kontrastní k jeho dnešní agresivní rétorice, až to působí groteskně. Celkově tak působí Bratři Okamurovi jako dost rozvolněný a otevřený dílo se spoustou témat. Jako dokument, který dává divákovi možnost poskládat si celý obrázek a lecjaké významy sám (výjimkou budiž občasný tlačení na pilu se smyčcovou hudbou v několika momentech). A v tom asi tkví jeho síla, i když to může působit jako slabina, protože není tak sevřený a vycizelovaný. Oceňuj taky, že Remunda se nikterak nevysmívá voličům SPD a že jako bystrý pozorovatel dokáže postřehnout důležitý detail okamžiku a nechat ho zazářit. Kouzelná je hlavně epizodka na IP Pavlova, kdy Hayato chvíli přestane trochu neslušně věnovat pozornost jedné paní, kterou se původně snažil (spíše floskulemi) přesvědčit, že jeho on je lepší volba než jeho bratr. Ta paní po chvíli zklamaně odchází a Remunda za ní běží, aby se jí zeptal, koho by tedy volila (jako by logicky očekával zklamání, že se jí Hayato nebyl schopný pořádně věnovat), ona však od boku vtipně vypálí, že asi bude volit Hayato, protože nemá pupek. Ono to skončí nečekaně vtipnou hláškou, ale je důležitý, že to ukazuje, že existuje přehlížená skupina lidí, která SPD volí nebo o tom uvažuje a když má "slušný" politik šanci jednu z těchto voliček získat, tak jí v momentě, kdy si vylívá srdíčko, přestane poslouchat. A stejně jí asi nakonec zřejmě získá, protože je hubenej jak lunt. Pochop to :D

plakát

Policajt samurai (1991) 

To je tak krásně diletantský, až to spíš evokuje záměrnou parodii na béčkový filmy, skoro to má nádech kultovního britskýho seriálu Garth Marenghi's Darkplace, kde si parodicky hráli i se stylem béček. Dokonce bych řekl, že to selhává v naprostý většině technických standardů, který od filmu očekáváme, a to tak silně, že to jako celek působí jako unikátní a nezaměnitelný dílo. Celý to vysrání se na časoprostorovou kontinuitu se daří kompenzovat hlavně tím, že je to natolik šablonovitý béčko, že je snadný se v něm orientovat spíš v rámci svojí vlastní divácký zkušenosti a očekávání. No, a akční scény vypadají asi tak, že někdo někam kouká a střílí někam do prostoru a z jinýho prostoru zase někdo střílí někam jinam a na to všechno kouká něčí rozostřená hlava a otáčí se tam a sem. A do toho se tak chaoticky a necitlivě mění hudba a její rytmus, až to pocit zmatení jen posiluje. Některý herci (černej sidekick) dokonce vypadaj, že z toho snad i mají prdel. A celý to pak očividně má strašný postsynchrony, kde některý vedlejší postavy mluví (v originále!) jeden člověk, takže to ani nepotřebuje, aby to celý předaboval Hejma! Krom toho je tam několik úmorně dlouhých scén předehry (kozy venku), až se zdá, že tady (a u výstavby ega hlavního hrdiny) se částečně inspiroval Tommy Wiseau pro svůj The Room.

plakát

Země medu (2019) 

Tak moc estetizovanej, stylizovanej a vlastně i lyrickej dokument, že kdyby vám někdo neřekl, že to má být dokument, tak vás to ani nenapadne tak vnímat.

plakát

Ztracenci (1983) 

To je jak kdyby Tommy Wiseau dostal pod svý režijní vedení bandu známejch herců a mohl skrze ně zhmotnit svou poctu Jamesi Deanovi a nešťastnýmu mládí. Nepamatuju si dlouho, že bych viděl film, kde by herci hromadně takhle příšerně přehrávali a kde by některá z hlavních postav každých pět minut měla krátkou plačící etudu. Přitom Coppolovo Rumblefish ze stejnýho roku (s částečně stejným obsazením) je rozhodně dobrej film.

plakát

Zatóiči čikemuri kaidó (1967) 

Moje první setkání s postavou Zatóičiho. A upřímně Vlk samotář (jako další známá japonská samurajská série) mi přijde mnohem lepší, Zatóiči sice má svůj originální styl šermu, ale zase u toho (na rozdíl od Vlka samotáře) nekápne ani kapka krve. Finále povedený, ale jinak tam vlastně nebylo nic extra zajímavýho.

Reklama

Reklama