Jsem zvědavá žlutě

Sociologie jako zcizovací efekt? Dokument v dramatu, nebo fikce v dokumentu? Každopádně jedno z vyvrcholeních 60. let jakožto společenského i filmového pohybu. Prvotní brechtovské zcizování ustavující film ve filmu se vzápětí mění na styl cinema-verité přibližující divákovi společenskou atmosféru a hlavně její traumatická místa, následuje fiktivní osobní příběh dvou milenců. Genialita spočívá v tomto - právě díky splývání brechtovsky odcizených postav s příběhem, jež hrají, se sociologie tehdejší doby (identita ženy a muže v zemi Západu, v průběhu sexuální revoluce, post-industriální transformace, otázek okolo sociálního státu, levicového vření mladých/ studentů atp.) přímo proplétá s příběhem, který tak už není pouhou dokumentárně sterilní demonstrací sociologických faktů ani z prstu vycucanou fiktivní metaforu vymyšlenou autorem filmu. Herci z příběhu jsou sami součástí společnosti, ve které sami účinkují/ žijí, ale přitom ji sami zkoumají objektivizujícími metodami! Kdo je subjekt a kdo objekt, kdo je režisér, herec a kdo divák, tvůrce interview a ten, kdo je interviewován? Každý je obojím v jakékoliv z těchto dvojic. (27.03.2015)

Perfektní zhodnocení šedesátek. Film ve filmu / o filmu / s vlastní reklamou ve filmu na promítaný film / soutěží pro diváky / anketou pro Švédy o Švédsku a (bez)třídní společnosti / genderově vyváženou nahotou (lidově řečeno vidět je bobra i piňdoura), nikoliv ale pornografií (akt kopulace není nikdy plně a vizuálně průkazně nasnímán, tudíž jde maximálně z tohoto hlediska o erotický film), s řadou rozličných zcizujících efektů a audiovizuálních vtípků par excellence, zkrátka filmový dokument - fikce - reportáž - asambláž - skrumáž - blamáž - persifláž, či cokoliv chcete. Aneb jak se Lena Nymanová ve stopách Martina Luthera Kinga metodu nenásilí prosazovati snažila, mužskému egu / libidu a vlastní touze v osobním životě úspěšně (ne)odolávala a kterak se k osobní svobodě a důstojnosti postupně propracovávala. PS: tak teď z hereckého ansámblu poněkud nepochopitelně absentuje už jen Börje Ahlstedt. (28.03.2011)

Když měl tento film premiéru bylo mi patnáct. A to je doba, kdy se (tehdy) mladý člověk ohlíží po spoře oděných ženách, kde to jen jde. A z té doby také o tomto filmu vím, protože jej reflektoval i jeden český časopis (Kino?), samozřejmě si pamatuji už jen na fotku... Teď po padesáti letech (moje premiéra) mě film Vilgota Sjömana překvapil svojí svěží spleteností úpstav i dějů - a do značné míry i aktuálností (i když levicové pohledy jsou vždy aktuální). Tehdy za Olofa Palmeho (předsedou sociální demokracie se stal až v roce 1969) se formoval "švédský socialismus", který právě nyní naráží na četné zkoušky (přístup nejen k migrantům, ale i k vlastním lidem - znám jednu Švédku, která chce kvůli tomu emigrovat). (25.02.2016)

Duo snímků Jsem zvědavá... je fascinujícím projektem, který pod vlivem evropských nových vln mění zavedené úzy. Stává se neotřelou sondou do myšlení tehdejší populace (nejen v relativně liberálním Švédsku). Originálním mísením reality s filmem o filmu vzniká unikátní mix. Divák se zvolna ztrácí v tom, co je filmový příběh a co realita. Bohužel tehdejší kladení nabroušených otázek nemá ani dnes jednoznačné odpovědi. Stále tápeme a čekáme na zmoudření. (14.12.2019)

Divácky náročný filmový experiment, který je jakýmsi portrétem politicko-sociální situace Švédska 60.let. Žánr hraného filmu plynule přechází do televizních reportážních forem a zase zpět. Drsně zobrazuje nevyrovnaný milenecký vztah a nebojí se ukazovat i na dnešní dobu celkem kontroverzní milenecké situace ve své plné nahotě. Pozor, rok poté byl uveden druhý díl tohoto filmového diptychu, Jsem zvědavá - modře. (05.02.2020)