Cejch zabijáka

Seidžun Suzuki byl jedním z japonských režisérů, který byl schopný filmy sypat jako na běžícím páse a pro studio Nikkatsu byl dříve schopný natočit i takových 5-6 filmů za rok. Suzuki poté točil zásadně japonské gangsterky (japonská filmografie má celé odvětví yakuza žánru) a to gangsterky rutinní, protože na nějaké výrazné autorské a vizuální prvky prostě tehdy nebyla místo. Časem ale toho měl Suzuki nějak dost a v roce 1966 spatřil světlo světa film Tokijský tulák v němž měl Suzuki poprvé příležitost své vizuální hrátky předvést. Následne poté Nikkatsu požadovalo v dalším Suzukiho filmu návrat k rutinnímu řemeslu, Suzuki ale neuposlechl a díky tomu vznikl legendární japonský akčňák Cejch zabijáka. Co se týče samotné zápletky už v roce 1967 nebyl Cejch zabijáka žádnou revolucí, protože příběh o špičkovém zabijákovi proti kterému se vzbouří jeho nadřízení a on musí dokázat, že je nejlepší byl už v této době použit mnohokrát, Suzukiho akční pecka ale klišé v samotné zápletce vynahrazuje vším ostatním. Cejch zabijáka je vizuální peckou, který skvěle pracuje s absurdními situacemi a je především plný nádherných záběrů. Ve spojení s totálně úžasným soundtrackem a skutečně bravurními akčními scénami tak vzniká dost možná jeden z vrcholů japonské filmografie, jeden z nejstylovějších akčních filmů všech dob a především geniální ukázka toho jak jde klasickou zápletku výrazně okořenit. Cejch zabijáka je především ukázkou neskutečné tvůrčí kreativity, která byla zároveň pro studio Nikkatsu poslední kapkou a důvodem proto aby Suzukiho vyrazila. Tenhle experimentální režisér ale za velkou oběť stvořil skutečnou akční relikvii, která se stala vrcholem Suzukiho kariéry. Joe Shishido možná kvůli zpackané plastické operaci vypadá jako čipmank, jeho hlavní antihrdina je ale stylovým protagonistou, kterému jde velmi snadno uvěřit jeden z nejlepších zabijáků ve svém oboru. Především nemá problém v akční poloze a následně ani v trochu vážnějších scénách, což je důležité, protože Cejch zabijáka je sice akčním filmem, zároveň jsou tu ale i místa pro dojemnější momenty, které překvapivě fungují lépe než by člověk od podobného filmu čekal. Po střihové stránce je Cejch zabijáka strašná divočina a hrozně záleží na tom jak divákovi střih jednotlivých scén sedne. Pokud je ale divák ochotný tenhle divoký nezvyklý střih tolerovat tak ho čeká opravdu dravá, brutální a především skutečně akční zábava, která udělala ze Suzukiho jednoho z předních představitelů nové filmové japonské vlny a také se z něj stal vzor pro filmaře jako Quentin Tarantino nebo Bong Joon-ho. Suzuki nás tak opustil v roce 2017 ve věku 93 let, jeho odkaz ale bude žít i nadále. Cejch zabijáka není pro milovníky asijské kinematografie a není pro fanoušky moderních akčňáků. Skutečně se ale jedná o jeden z nejstylovějších, nejdravějších a skutečně nejlepších akčních filmů, který má neskutečný kouzlo a dodnes tak trochu zůstává zásadním snímkem. Minimálně dát Suzukiho filmům šanci by měl každý..... (08.09.2020)

Kdybych měl rozdávat "ebertovské palce", směřoval by rozhodně nahoru. Nepřekousl jsem jen tu ( jak píše dezorz ) "japonskou ulítlost" ( chování postav ), jinak zkratkovitost ve vyprávění ( inspirace pro Chan-Wook Parka je evidentní ), kamera, hudební stránka i celkový pocit je kladný. Těžko argumentovat, musí se vidět. A je to určitě film zralý na více skouknutí, ( chystám se ) napodruhé se "nepřekousnutelná jinakost" smývá, člověk ví do čeho jde. Uvidím, co se mnou udělá o něco málo starší Suzukiho Tokyo Drifter, také inspirace pro Parka i Tarantina pro Kill Bill 1. (24.10.2006)

So Suzukim je to ťažké. Jeho tvorba je mix ohromného výtvarného cítenia, prejavujúceho sa v kompozícií obrazu, práci s kamrou aj v scénografii, unikátnej práce so strihom (mix európskych nových vĺn s Ozuovským odkazom), ale aj toporného inscenovania a neschopnosti rozprávať súdržný príbeh. Jednotlivé zložky navzájom existujú vo výraznej disharmónií, častokrát yaujímavé momenty akoby neboli výsledkom autorského zámeru, ale skôr chaosu a improvizácie "v rámci svojich možností". Pri sledovaní Suzukiho fimu tak najviac baví nevyspytateľnosť a nevypočitateľnosť režijných rozhonutí. Tie však namiesto pohromy prinášajú (v množstve pritochodným dojmov a sústavnej ambivalenie medzi umeleckými ambíciami, citom a režijnými nedostatkami) veľmi podnetný a v prvom rade výtvarne uhrančivý celok, ktorý sa buď pravidlám vzpiera, alebo o nich skrátka nemá šajny. V každom prípade to nie je nič geniálne, ale je to niečo naozaj nevídané. (16.04.2020)

Prvních 20 minut, se zcestně ulítlým chováním jednoho z protagonistů a se zmateným střihem bylo skoro k nevydržení. Pak se z toho stala naštěstí pěkně atmosférická, kamerově nápaditá podívaná … a opět se zmateným střihem. Člověk u toho ze zvědavosti sedí a snaží se pochopit, co na tom Refn a Tarantino vidí a proč to vzal pod svá křídla Criterion, ale prostě mě to nevtáhlo mě do děje, tyhle rozhárané "godardovinky" zkrátka nedávám. Tokyo Drifter, který se mi líbil přeci jenom o chlup víc, kouzlí vizuálně stejně, s hudbou nakládá podobně invenčně, ale je dějově nachlup stejně primitivní a v návaznosti scén zcela nesourodý. Suzuki asi nebude moje krevní skupina. (20.02.2019)

Suzuki utržený ze řetězu. I s odstupem doby je poměrně těžké říct, zda je Branded to Kill znám spíše pro svoje filmové kvality, nebo protože způsobil, že Seidžun Suzuki byl v podstatě ze dne na den vyhozen z filmového studia Nikkacu a ačkoli vyhrál následný soudní spor, znamenalo to pro něj desetiletou přestávku ve filmování. Je to jeden z těch filmů, u kterého si všímáte všemožných detailů, zkoušíte číst implicitní významy, ale nejste si jisti, jestli je všechny chápete a po nějaké době vlastně ani nevíte, zda nějaký význam mají. Pokud procházíte Suzukiho filmografii, tak jedním si ale můžete být jisti. Tím, že byl Suzuki důsledný ve své rozmanitosti. Každým dalším filmem (zejména po přelomovém roce 1963) se Suzuki po stylové stránce odlišoval od předešlého. Alespoň tak mohl Suzuki naplno rozvinout svůj talent, svoje schopnosti, když většina béčkových scénářů (zejména těch o jakuze) stavěla na stejném/podobném vzorci – vývoj postav minimální nebo nulový, jedinec (stávající či bývalý člen jakuzy, příp. detektiv) bojuje proti přesile/gangu/systému, je silně ovlivněn femme fatale, má relativně silně vyvinutý kodex cti, vše vrcholí závěrečnou přestřelkou, po které hrdina mizí ve tmě. Branded to Kill do předešlé krátké formulky zapadá, ačkoli zpracování je extrémně silně vychýlené od normy. Je to jakási delirická, neurotická, těkající noční můra, kdy je divák neustále znejišťován tím, co vidí a v určité fázi si není jistý absolutně ničím. Svým způsobem si zde Suzuki jakuzácký námět (více než kdy předtím) pouze vypůjčuje pro svoje hrátky se stylem a dekonstruuje (nejen) kriminální žánr. Vyprávění působí rozpojeným dojmem (z hlediska času i prostoru), „hrdinové“ zase rozdvojeným dojmem a celý film silně nejednoznačným dojmem. Přesto jde s jistotou o Suzukiho nejambicióznější počin, který paradoxně téměř ukončil jeho bohatou režisérskou kariéru. Více o filmu k přečtení zde: https://www.criterion.com/current/posts/2096-branded-to-kill-reductio-ad-absurdum a http://www.midnighteye.com/reviews/branded-to-kill/ (18.01.2016)