Viva la muerte
Nech žije smrť
Long Live Death
Obsahy(1)
Viva la muerte! (Nech žije smrť!) bolo obľúbené heslo nacionalistického generála Milána Astraya na začiatku španielskej vojny a stal sa z neho i pozdrav španielskych fašistov.
Prevzal ho aj filmový rebel Fernando Arrabal, keď natočil adaptáciu svojho románu Baal Babilonia. Sugestívna snímka spája reálne príbehy z autorovho detstva v období španielskej občianskej vojny s krutými surrealistickými predstavami, sadistickým humorom a sexualitou takým spôsobom, že šokuje aj veľmi otupených divákov.
(SALTON)
Videa (1)
Recenze (18)
Arrabalův vztah ke kléru je velice vyhraněný, takže ty nejmorbidnější scény jsou spojeny právě s katolickou vírou. Dle ohlasů na tento film jsem očekávala málem pornografii určenou zhýralým sadistům. To se nekonalo, dostala jsem fantaskní mozaiku života jednoho chlapce, který by určitě raději své dětství prožil v jiné době. /// Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. ()
Občanská válka, španělská nebo nějaká pozdější - je to jedno, protože od té doby trvají nepřetržitě, přkrývají se a jedna se učí "zvěrstva" od druhé. Arabalův film s Toporovými obrázky pro její zobrazení využívá - na pozadí života jedné,a le poměrně specifické, rodiny - surrealistickou poetiku, která v tak vyhraněné podobě má sotva obdobu někde jinde: matka zdavačka (egosticky ospravedlňující svůj čin), nezvěstný otec (možná umučen, možná u partyzánů) a syn (jak se jen v tom všem má vyznat?). A potom především: sny, vize, představy, symboly atd., se kterými surreaismus uměl vždycky dobře zacházet. ()
Surrealistická adaptace Arrabalova vlastního románu je působivá v jednotlivých scénách, narozdíl od jodorowského filmů trochu postrádá děj. Docela dobře se na ní ukazují určité limity surealismu jako metody tvorby. Přesto svou až Rabelaisovskou směsicí tabuizovaného, nahlíženého až s jistou rozverností dokáže zapůsobit právě tím, že současně vyvolává naprosto protichůdné emoce. Nechutné a drsné je estetizováno buď použitím barevných filtrů nebo je chyhtlavými optimistickými popěvky uvázeno do neobvyklých kontextů. ()
Arrabala jsem se bál. Když jsem viděl Poběžím jako splašený kůň, říkal jsem si, jak se mohl génius Jodorowsky zaplést v jedné partě s takovým emanem ! Po shlédnutí tohohle kousku je aspoň částečně odpuštěno - Arrabal se tentokrát drží svého surrealistického kopyta, nesnaží se o módní společenskou kritiku, ale místo toho chutě tepe do náboženského pokrytectví. Je to legrace a stojí to za to už jenom kvůli té spoustě záběrů, které by v dnešním politicky korektním mainstreamovém filmu neměly šanci projít. ()
Když již úvodní titulky připomínají obraz od Hieronyma Bosche, je nutno se připravit na obojí - fantazii i brutalitu, v jediné směsi. Osobní, symbolická, surreálná výpověď o vlastním dětství se tak mísí s naturalismem atakujícím naše nejvlastnější smysly (a ne žádné efemérní estetické schopnosti), s realismem v popisu fašistických zvěrstev. Příběh chlapce jako příběh Španělska rozporcované mezi obdivem k otci a láskou k matce, kde mezi sebou neustále bojují provinilost a chtíč, život a smrt - a opět (aniž by jedna strana opravdu zvítězila) dohromady v jediné směsi. Proto jsou všechny Arrabalovy filmové obrazy předeterminovány zároveň touhou i smrtí, a dojemnost i děsivost této nutnosti vyvstává na povrch v osobě matky, kterou je náš hrdina nucen milovat i přes její vinu - vskutku těžká dilemata si před sebe Španělsko onou děsivou občanskou válkou postavilo. ()
Galerie (10)
Reklama