Bůh a ďábel v zemi slunce

Pokiaľ sa Brazilci vo veľkom inšpirovali talianskym neorealizmom, tak na ten v tomto vysoko štýlovom filme zabudnite. Nie že by neriešil podobné otázky obyčajného ľudu, ale rieši ich formálne inak. Boh a diabol upozorňuje takmer v každom zábere na svoju formu, určite si aj po čase spomeniete na špecifické prvky kamery, strihu a na hudbu. Má "čosi" spoločné so špagetti westernom, ale nevyužíva humor. Iba brutálne násilie. Bohužiaľ tu cítiť režisérovu neskúsenosť s hercami, občas ich výstupy pripomínajú amatérske divadlo. Dejovo je to zo začiatku trochu zmätočné, tá prvá polovica je značne lyrická. Tá druhá je už akosi prečistená a všetko okato speje k záverečnej prestrelke. Je to však film z Brazílie a tak aj tá prestrelka je natočená diametrálne odlišne, ako sme zvyknutí. Veď hovorím, že na kameru dlho nezabudnete. (12.11.2015)

Film lyrický i dokumentární, mnohoznačný a zároveň absolutní v síle svého odporu proti bídě rodné Brazílie. Svébytná poetičnost příběhu se směsí krve, víry, smrti a hladu, lyrická surovost vyprávění i jeho zobrazení je převažujícím dojmem z filmu, nesmí se ale ani opomíjet druhá stránka filmu, kterou je jeho realistická vypovídací hodnota a díky níž se z filmové fikce stává politicky angažované dílo s ambicí přispět ke změně poměrů. Dokumentární stránka nespočívá pouze v používání ruční kamery, ale i ve věrném zachycení historie brazilského Severu - tři konstitutivní prvky tamější společnosti: "coronelismo" (dle latifundistů coronéis, původců bídy drobných rolníků), "beatismo" (dle beato-svatých, exaltovaných proroků) a "cangaço" (bandité) (více viz The Cinema of Latin America, Wallflower Press, 2003, kde je o filmu dobrý a krátký text). Hlavní hrdina prochází postupně všemi stádii reálného dějinného procesu, v němž vystupovali tito lidoví rebelové proti bezpráví chudoby a moci, která ji hájí. A je opět Rochovým pozitivem, jak dobře dokázal do tohoto boje zakomponovat dobovou víru těchto lidí v boha a chiliastické vize. Jejich víra v lepší svět upínající se k nebesům však nakonec vždy končí v násilí zde dole na zemi (jak u banditi Coresca, tak i u kněze Sebastiana) a celý film je procesem uvědomění si u hlavního hrdiny toho faktu, že bůh není na nebesích, ale společně s ďáblem tady mezi námi a změna je jen na nás. (07.01.2015)

Brazílie je tady ukázána skutečně v zajímavých záběrech a v zajímavém příběhu, který vás může překvapit svou krutostí s množstvím násilí, které je zde zobrazováno. Není to ale prvoplánové, ale jedná se o násilí, které je zde do jisté míry analyzováno, což je samo o sobě poměrně zajímavé. I tak na mě film udělal dojem hlavně hudební složkou, která dojmy umocnila. (19.05.2015)

Druhý celovečerní film Glaubera Rochy znamenal pro režiséra velký umělecký posun - pokud se totiž prvotina Barravento dala bez problémů porovnat s tendencemi evropského filmu počátku 60.let, v případě excentrického a vysoce avantgardního filmu Bůh a ďábel v zemi slunce je tato snaha zbytečná. Vysoce kontrastní černobílé spektrum obrazu sice připomíná některé dobové kubánské či Godardovy snímky, jinak je ovšem styl Rochova filmu zcela unikátní a svou nezařaditelností a puntičkářským lpěním na poetice, která by se dala nazvat "propracovanou neotesaností", mne napadá srovnání pouze s Pierem Paolem Pasolinim. Bůh a ďábel v zemi slunce svým pomalým rytmem, tématem a přítomností kříže téměř v každém záběru navíc projevuje zjevné spirituální tendence, které ještě podporují hypnotické herecké výkony (zejména Othona Bastose v roli "dvouhlavého" cangaceira Corisca). Film zároveň unikátním způsobem navozuje otázku o pozici Boha a ďábla, nepanuje zde totiž rozdělení na "dobré" a "zlé", ani žádné jiné a vše je ještě absurdně relativizováno, když chudý pasák krav Manuel (španělský význam "bůh s námi"), dostane od Corisca nové jméno - ve filmu jako je tento, jím nemůže být nic menšího než jméno samotného Satana. (10.05.2014)

Líbily se mi písně, jež dodávaly snímku aspoň na pár chvil zdání osudovosti. Pobavilo mě přejmenování hlavní postavy. A s poťouchlou škodolibostí jsem si říkal, že vztahy mezi muži a ženami ve filmu ve zkratce vystihl tenhle strip. Toť vše. Jinak mě to celé otravovalo svou afektovaností, po většinu času nudilo a v některých momentech i tak iritovalo, že jsem postupem času přestal vyvíjet jakoukoli snahu o vřazení událostí do nějakého většího, smysl dávajícího rámce. Zklamání o to větší, oč méně bylo očekávané. (02.01.2014)