poster

Cinematerapie

  • anglický

    Cinematherapy

Dokumentární / Životopisný

Česko, 2010, 108 min

Režie:

Ivan Vojnár

Kamera:

Michal Černý

Producenti:

Ivan Vojnár
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Ruut
    ***

    Ono je u podobných projektů vždy těžké rozlišit zda je to tak zajímavé díky režii a zvolenému tématu, nebo díky exhibicionistům a "zjevům" (omlouvám se pokud to zní jakkoliv hanlivě, jsem teď opravdu obecný), hrajícím v tom. Cinematerapie má skvělý nápad. o tom žádná. A je v ní i několik zajímavých hraných vsuvek přímo s aktéry dokumentu. I se mi líbí jistá nedořešenost a nevyřčenost jistých věcí (manželova objednaná vražda třeba), ale jako celek to moc nefunguje.(1.4.2010)

  • Slarque
    ***

    Každý jsme nějak divný. Nejsem si jistý, nakolik tahle terapie některým protagonistům pomohla, ale z diváckého pohledu je to zvláštní projekt. Na sociologický experiment jde o příliš malý vzorek a na tradiční pohled do života „normálních“ lidí, je tu těch postav zase až mnoho. Takže mě někteří nestihli zaujmout a měl jsem chuť je popohnat rychloposuvem, a jiní vypadali, že by utáhli celý svůj film. Dohrávané scénky to trochu oživily, takže to naštěstí není jen o mluvících hlavách.(18.8.2011)

  • Radek99
    ****

    Z jedenácti lidských příběhů se nedá paušalizovat a usuzovat cokoliv o charakteru a stavu národa, každopádně Ivan Vojnár svým navýsost originálně pojatým snímkem na cosi poukazuje...my Češi v sobě máme až příliš traumat, ostatně asi jako každý jiný evropský národ... Nedovedu přesně odhadnout účinnost cinematerapie, každopádně pro všechny zúčastněné aktéry to mohla být zajímavá analogie k návštěvě psychologa, nebo spíše psychoanalytika, do kteréžto kůže se mohl pak při troše empatie vcítit i nejeden divák. Bezesporu zajímavý a podnětný dokument.(18.8.2011)

  • swamp
    ****

    Velmi zajímavý polodokumentární projekt Ivana Vojnára, kterému jistě muselo slušet uvedení na LFŠ, kde se, předpokládám, po jeho odvysílání musela zvednout vlna diskuzí. Já toto štěstí bohužel neměl a snímek jsem měl možnost vidět v menším jednosálovém kině, které sice nezelo prázdnotou, ale lidé se při závěrečných titulkách rozešli domů.. což byla velká škoda. Jako velký klad totiž považuji koncept celého projektu, tedy cinematerapii samotnou. Lidé přijdou do studia, zpovídají se ze svých problémů, strastí a obav kameře, respektive divákovi, který musí ten nával zvládnout.. má-li pak divák sedící v kině možnost po filmu vše rozebrat s někým dalším, cinematerapie tak pokračuje, divák se očistí a může být spokojený.. já si to musel probírat v hlavě, což bylo vzhledem k zajímavým rozličným příběhům nesnadné.(22.9.2010)

  • liborek_
    ***

    Pro koho je vlastně tento film terapií? To je základní otázka, kterou si divák musí nutně položit. Pro aktéry, kteří odpověděli na inzerát, pro diváky, nebo pro obě skupiny? A je polodokumentární forma se silně stylizovanými prvky ten pravý prostředek pro terapeutické účely? Z výsledku jsem trochu rozpačitý. Velkým přínosem je bezesporu odhalení normálních životních problémů českému divákovi; problémů, které nejsou uměle vytvořeny, ale které jsou skutečné a všudypřítomné. Nejde o "velké" životní příběhy, ale právě o ty docela malinké, které sdílí (přestože 11 není relevantní statistický vzorek) velká část národa. Domácí násilí, šikana, smrt, hysterie, psychická nevyrovnanost, nevyzrálost, fobie... Ovšem na druhé straně citím, že film pracuje na stejně pokleslé úrovni, jako všechny tv reality show. Zřetelná selekce vyhrocených a divácky vděčných situací; konfrontace naprosto protikladných osobností, jejímž výsledkem je velmi umělá a pro terapii spíše kontraproduktivní reakce; a v neposlední řadě silně manipulativní střih. Mám velký problém uvěřit, že postavy ve filmu jsou skutečně ty reálné postavy, které mají představovat; tj. cítím, že film pracuje spíše s jejich problémy, které zveličuje, než s jejich nositely, které do určité míry karikuje. Ostatně skutečnost, že film byl určen do normálních kin a televize, ve mně vzbuzuje silný pocit neupřímnosti a účelovosti. Skutečnou terapii filmem bych viděl spíš v tom, kdyby se film promítal pouze účastníkům a třeba jejich nejbližším, kteří by posléze film spolu probírali a snažili se vzít si pro sebe nějaký závěr či východisko. Možná k takovému setkání skutečně došlo, ale nemůžu se ubránit pocitu, že film je natáčen s tím vědomím, že se na něj budou dívat především anonymní diváci. A aktéři? Takto se pouze vypovídali před národem, často zjevně bez větší sebereflexe - a jak je patrné i ze závěrečných proslovů, i bez sebevětšího terapeutického účinku. A to jak pro účastníky, tak pro diváka, po kterém se, chtě-nechtě, vyžadují stejné reakce, jako u pořadů typu Pošta pro tebe či Výměna manželek.(7.1.2012)

  • - Režisér Ivan Vojnár sledoval protagonisty po deset měsíců a umožnil jim také zasahovat do příběhů ostatních účastníků. [Zdroj: Festival nad řekou] (hippyman)

  • - Na počátku filmového projektu Cinematerapie - "reality show naruby" - stojí inzerát odvysílaný Českou televizí. [Zdroj: Festival nad řekou] (hippyman)

  • - Natočený dokumentární materiál doplnil režisér hranými scénkami, které mu umožnily zpětně rekonstruovat některé události. [Zdroj: Festival nad řekou] (hippyman)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace