Cinematerapie

Každý jsme nějak divný. Nejsem si jistý, nakolik tahle terapie některým protagonistům pomohla, ale z diváckého pohledu je to zvláštní projekt. Na sociologický experiment jde o příliš malý vzorek a na tradiční pohled do života „normálních“ lidí, je tu těch postav zase až mnoho. Takže mě někteří nestihli zaujmout a měl jsem chuť je popohnat rychloposuvem, a jiní vypadali, že by utáhli celý svůj film. Dohrávané scénky to trochu oživily, takže to naštěstí není jen o mluvících hlavách. (18.08.2011)

Svet je plný renesančných bytostí. A mne sa zdá, že každú druhú z tých cinematerapeutických som už stretol, resp.denne stretávám - čo je paradox, subjektívne deja vu i najväčšia sila tejto duševne explicitnej reality show. A keby sa SMSkovalo, ja hlasujem za Darinku: "Udělej mi pořádného bubáka. Měls pravdu. Od té doby, co se neholím, mě nebolej vaječníky. Seš můj brácha, já sem Tvoje nejlepší ségra.“ CAST-in-gové agentúry, traste sa. Fuj, ale som cynický. Inými slovami: autoterapia. (10.08.2010)

Velmi zajímavý polodokumentární projekt Ivana Vojnára, kterému jistě muselo slušet uvedení na LFŠ, kde se, předpokládám, po jeho odvysílání musela zvednout vlna diskuzí. Já toto štěstí bohužel neměl a snímek jsem měl možnost vidět v menším jednosálovém kině, které sice nezelo prázdnotou, ale lidé se při závěrečných titulkách rozešli domů.. což byla velká škoda. Jako velký klad totiž považuji koncept celého projektu, tedy cinematerapii samotnou. Lidé přijdou do studia, zpovídají se ze svých problémů, strastí a obav kameře, respektive divákovi, který musí ten nával zvládnout.. má-li pak divák sedící v kině možnost po filmu vše rozebrat s někým dalším, cinematerapie tak pokračuje, divák se očistí a může být spokojený.. já si to musel probírat v hlavě, což bylo vzhledem k zajímavým rozličným příběhům nesnadné. (22.09.2010)

Pro koho je vlastně tento film terapií? To je základní otázka, kterou si divák musí nutně položit. Pro aktéry, kteří odpověděli na inzerát, pro diváky, nebo pro obě skupiny? A je polodokumentární forma se silně stylizovanými prvky ten pravý prostředek pro terapeutické účely? Z výsledku jsem trochu rozpačitý. Velkým přínosem je bezesporu odhalení normálních životních problémů českému divákovi; problémů, které nejsou uměle vytvořeny, ale které jsou skutečné a všudypřítomné. Nejde o "velké" životní příběhy, ale právě o ty docela malinké, které sdílí (přestože 11 není relevantní statistický vzorek) velká část národa. Domácí násilí, šikana, smrt, hysterie, psychická nevyrovnanost, nevyzrálost, fobie... Ovšem na druhé straně citím, že film pracuje na stejně pokleslé úrovni, jako všechny tv reality show. Zřetelná selekce vyhrocených a divácky vděčných situací; konfrontace naprosto protikladných osobností, jejímž výsledkem je velmi umělá a pro terapii spíše kontraproduktivní reakce; a v neposlední řadě silně manipulativní střih. Mám velký problém uvěřit, že postavy ve filmu jsou skutečně ty reálné postavy, které mají představovat; tj. cítím, že film pracuje spíše s jejich problémy, které zveličuje, než s jejich nositely, které do určité míry karikuje. Ostatně skutečnost, že film byl určen do normálních kin a televize, ve mně vzbuzuje silný pocit neupřímnosti a účelovosti. Skutečnou terapii filmem bych viděl spíš v tom, kdyby se film promítal pouze účastníkům a třeba jejich nejbližším, kteří by posléze film spolu probírali a snažili se vzít si pro sebe nějaký závěr či východisko. Možná k takovému setkání skutečně došlo, ale nemůžu se ubránit pocitu, že film je natáčen s tím vědomím, že se na něj budou dívat především anonymní diváci. A aktéři? Takto se pouze vypovídali před národem, často zjevně bez větší sebereflexe - a jak je patrné i ze závěrečných proslovů, i bez sebevětšího terapeutického účinku. A to jak pro účastníky, tak pro diváka, po kterém se, chtě-nechtě, vyžadují stejné reakce, jako u pořadů typu Pošta pro tebe či Výměna manželek. (07.01.2012)

Z jedenácti lidských příběhů se nedá paušalizovat a usuzovat cokoliv o charakteru a stavu národa, každopádně Ivan Vojnár svým navýsost originálně pojatým snímkem na cosi poukazuje...my Češi v sobě máme až příliš traumat, ostatně asi jako každý jiný evropský národ... Nedovedu přesně odhadnout účinnost cinematerapie, každopádně pro všechny zúčastněné aktéry to mohla být zajímavá analogie k návštěvě psychologa, nebo spíše psychoanalytika, do kteréžto kůže se mohl pak při troše empatie vcítit i nejeden divák. Bezesporu zajímavý a podnětný dokument. (18.08.2011)