Země v transu

Jsa inspirován případem Godard, dotáhl fanatik Rocha brechtovskou myšlenku reflexivity a odstupu mezi diváctvem a příběhem (která je v důsledku stmelující) k naprosté dokonalosti. Od prvních minut je zdůrazňována umělost sledovaného díla a světa, který představuje, přičemž jsou systematicky odhalovány postupy a prostředky, kterými je iluze dosaženo. Ironizování tvorby falešných mediálních obrazů tak zároveň představuje komentář k vytváření filmových významů. Bezstarostné plynutí "vyprávění" je znovu a znovu svévolně a zlomyslně narušováno technikami přímého oslovení. Skokovým střihem, komentářem vypravěče-básníka, stylizovanými titulky, hudebními útržky a divadelními i televizními (popř. dokumentárními) konvencemi je tříštěno do stále menších a nesrozumitelnějších fragmentů. Nezastavitelný rozpad jistot a časoprostoru pak vrcholí v šílené závěrečné montáži-transu, kde se střetne snad úplně všechno. Bůh, politika i umění. Nicméně, na rozdíl od staršího snímku "Bůh a ďábel v zemi slunce", jakési mystické a nebývale stylové variace na western, která čerpá svou symboliku zejména z křesťanské a předkolumbovské mytologie (tedy nabízí jistou nadčasovou platnost a duchovní zážitek), je "Země v transu" pevně ukotvena v době svého vzniku, poplatná tehdejší politické situaci a křiklavému revolučnímu smýšlení. Což onu absolutní diváckou nevstřícnost - ve vší své nápaditosti a originalitě - jen a pouze vyostřuje. (10.04.2011)

Podstatný posun od Bůh a ďábel v zemi slunce. Rochova jedinečná formální progresivita, ne nepodobná Godardovi, pasuje k politické alegorii mnohem lépe, než k spirituálnímu westernu. Často zmiňované brechtovské odcizení se pak projevuje v obsazení hlavní role i v expresivní práci se zvukem. Rozhodně film na více zhlédnutí, napoprvé musí každému zákonitě uniknout kvanta věcí. (25.05.2013)

(1001) Zajímalo by mě, jestli takovýto snímek vypovídá o absolutním nedostatku smyslu pro humor svých tvůrců a nebo o ultimátním smyslu pro humor svých tvůrců. Velmi hysterické. "Mocí. Láskou moci." - Zpětně musím říct, že oceňuji naprostou vášnivost a vážnost, protože si myslím, že to je věc dnes těžko ubránitelná. (29.01.2012)

Dobové progresivní formální postupy ve službě klasické umělecké figury, satyra na soudobé události sloužící stejně dobře jako výpověď o bakchanáliích politické moci jako takové. Geniální spájení obou konců řetězu spojujícího klasiku s modernou, současnost s věčností. A toto je vidět nejlépe na závěrečných několika minutách: na audiálním pozadí vypravěčovy poezie a vizuální cézuře obrazu formou frenetického střihu vykrystalizuje dlouhý detail tváře guvernéra opilého mocí - a v tomto příliš stylizovaném, příliš křečovitém, až moc přehnaném gestu právě můžeme číst efekt klasického umění. Jeho úžas vyvolávající bombastičnost a nereálná přehnanost obrazu Napoleona na vzpouzejícím se Marengovi na vrcholku Alp, sochy Terezie z Ávily v extatickém víru orgasmu a lehoučkých drapérií tesaných z kamene, to nám Rocha předkládá (dalším příkladem jsou záběry postřeleného básníka svírajícího svou zbraň v aktu sebeoběti) a to představuje hlavní devizu filmu. A klasické vlivy (viz též ono použití poezie) se prokazují i v oblasti politického sdělení, které Rocha předkládá divákům - nejklasičtější žánr, tragédie, je zde tragédií vykořisťovaného a ponižovaného lidu, jemuž zbývá buď servilita, nebo radikální, krvavá, ale veliká (jsme opět u sentimentality klasiky) vzpoura proti "osudu". (16.04.2015)

GENIÁLNÍ. Růže je růže je růže je růže = země je země je země je země. Film, který boří všechna vypravěčská a stylistická pravidla a je v tom tak důsledný, že to nelze neobdivovat - nejdřív dá dokonalou představu divákovi o prostoru, postavách v něm a stvoří promyšlený formální systém, do kterého se má divák pohroužet, aby z něj byl následně vytrháván. To je hlavní potěšení téhle geniálností, zatím nejlepšího filmu LFŠ (a nevím, jestli ho něco ještě překoná, i když tohle píši po 11 projekcích a dvou dnech). Žánrové pozadí, lavírující mezi dramatem, politickým thrillerem, melodramatem a dialogovkou, slouží výhradně k tomu, aby se udržovala divákova pozornost. Od Černé knihy Paula Verhoevena jsem neviděl žádný film takhle dobře komunikovat s diváky, kteří rádi u filmu myslí. Neustálé kontextualizování do nových rámců, strukturový způsob vyprávění a obžaloba médií, tvoricich simulakra, která si je vědoma svého mediálního původu a dává ho chytře najevo. (21.07.2007)