poster

Pohřební průvod růží (festivalový název)

  • Japonsko

    Bara no sōretsu

  • USA

    Funeral Parade of Roses

  • Velká Británie

    Funeral Parade of Roses

  • USA

    Funeral Procession of Roses

Drama / Experimentální

Japonsko, 1969, 107 min

Režie:

Tošio Macumoto

Scénář:

Tošio Macumoto

Kamera:

Tacuo Suzuki
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Dionysos
    *****

    Film tak srostlý s dobou svého vzniku - přinejmenším ve formální rovině - že by bylo zbytečné vyjmenovávat všechny kinematografické postupy druhé poloviny 60. let, které by film nekombinoval. Nutno však podotknout, že je kombinuje umně a elegantně - překvapivý fakt na celovečerní prvotinu. Stran filmařských postupů se snad dá namítnout, že zjevná inspirace evropskou a zejm. francouzskou artovou kinematografií je na japonský film snad přílišná. Obsah je skvěle propleten s formou především jednou z ústředních myšlenek týkající se identity a zraku: Ony LGBT postavy, nucené se spolehnout v ustavení vlastní identity na zprostředkování zraku (je to jejich vzhled a pohled, který je (ne)diferencuje od mužů) jsou neustále vrhány před nejistotu a nespolehlivost tohoto smyslu (vysvětlující scéna na vyhlídkové věži) - neustále stárnoucí, neustále i přes make-up mužům se podobající, neustále ztrácející svou ženskou masku - zkrátka, neustále stavěny před nespolehlivost toho, na co a jak se právě díváme. A zkrátka, i divák je stavěn před naprosto stejné dilema díky použití oněch znejišťujících metafikčních/ kvazi-dokumentárních technik, jež suplují jeho zrak.(20.6.2015)

  • hirnlego
    ***

    Docela zajímavý japonský experiment s velmi jednoduchou dějovou linkou ("variace na Oidipův příběh"), která je však celkem umně zpřeházena a snad je i o to zajímavější. Mladý gay-transvestita a jeho nepříliš šťastný osud se špatným koncem (v závěru se dokonce dočkáme nějakého toho menšího gore á la Andaluský pes). Režisér snímek ozvláštňuje náhlými přerušeními scény a ukázáním štábu, či párem menších interview svých (ne)herců s otázkami typu "jak se ti ta role hraje". Zajímavé, leč zapomenutelné.(26.3.2007)

  • Mi Nü-Chai
    odpad!

    Další z příkladů japonské experimentální tvorby, která měla, alespoň dle zástupců, které jsem ke své smůle viděla, zůstat navždy pohřbena nejméně tisíc li pod zemí a rozhodně jeden z nejlepších filmů na pseudointelektuální onanii. Snaha bořit konvence a šokovat i za cenu stvoření dokonalé patlaniny z něj přímo čiší. Střídají se zde zdlouhavé a zcela nesmyslné scény erotické, večírkové a quasidokumentární, občas jsou proloženy plytkou debatou o smyslu života, transexuality a vysokých podpatků. Opakující se momenty (jízda autem, obraz vraždy etc.) diváka děsí, neboť se v průběhu sledování začíná obávat, že to, co se před ním děje, je navždy. Celé je to korunováno stupidní ukázkou gore s nůžkami a utrpení je poté již naštěstí vykoupeno tolik očekávánými závěrečnými titulky. Přísahám, už nikdy nepůjdu na film naslepo.(17.4.2007)

  • Artran
    ****

    Hravá intelektuální nadsázka a zároveň groteskním způsobem ztvárněná oidipovská tragédie. Je to sice poněkud překombinované, ale to k uvolněným šedesátým létům prostě patří. Vzhledem k tomu, že je to Macumotův první celovečerní film nemůžu než smeknout a celou dobu mi tanulo na mysli Godardovo U konce s dechem, ze kterého podobným způsobem čiší ryzí tvůrčí nadšení.(24.1.2008)

  • mchnk
    ****

    Silně šedesátková záležitost s čistě japonskými výjevy...převážně z řádu bizarních. Květinová revoluce dálného východu se od zbytku světa moc nelišila, i když tam bylo přece jen opět něco navíc...něco svého, japonského. Hudba, drogy, nevázaný sex i všemožné filozofování o životním významu jedince ve společnosti. Teorie lidských masek je excelentní, stejně tak lehce děsivá, krátká úvaha vojáka o nutnosti etiky a mylném nakládání s ní v době válečného konfliktu. Zde je hodně maskování. Tři kucí se nehodlají smířit s tím, co pro ně navenek připravila Matka příroda a svou určenou masku nahrazují jinou. Cítí to tak...nikdo a nic jim nebrání. Dnes jsou zcela svobodní, zítra ovšem v pevně uzavřeném vězení. Domnělá volnost se mění v nutnost sebeočištění, naplnění duše...sejmutí masky. Excelentně zrežírovaný, chvílemi zženštile romantický film s prvky dokumentu, zobrazující reálné Japonsko 60. let, s bonusovými materiály vloženými přímo v něm, ale hlavně snímek, jenž spojuje krásu (rozkvetlý květ) s bolestí (nebezpečný trn) a humor s krutostí. Své celkové vnímání filmu režisér nepochybně vložil do partičky zúčastněných filmařů, kteří nekompromisně bortí dosavadní tvůrčí hranice. Stejně tak je pojat i Pohřební průvod růži.(8.5.2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace