Bunhongsin

Jestli-že horrory asijské provenience mají spád, tajemno a spoustu lekavých scén, tak v tomto snímku se nevyskytuje nic z uvedeného. Dlouhosáhlá nuda, tupé dialogy, žádné překvapení ani napětí se zde nekoná. Místy mi to připadalo, jako nějaký studentský, amatérsky natočený, absolventský film, kvůli kterému jeho tvůrce nebyl připuštěn ke státnicím. Tohle už nikdy! (15.09.2013)

Aj keď mám pre ázijské duchariny celkom slabosť, toto bol neuveriteľne nudný film. Zbytočne dlhé, žiadna poriadna ľakačka, príbeh totálne banálny bez akéhokoľvek prekvapenia, postavy otravné až neznesiteľné ( toho malého šikmookého spratka som mal akurát chuť poriadne nakopať.). A o akej že premakanej vizuálnej stránke tu ľudia píšete tak to mi je záhadou. Horko tažko jedna hviezda. (13.02.2011)

Jaké Červené boty? Jaké Red Shoes? To jste barvoslepí? Vždyť jsou ty střevíce RŮŽOVÉ! Až lynchovsky pojaté horrorové psychologické drama. Korejci tady tomu klasickému asijskému duchařskému subžánru dokázali ten lak hezky naleštit a originálně jej vytunit. Nádherně vyšperkovaný až klasický příběh o nějakém předmětu, s nímž se táhne jeho minulost a duchové jeho předešlých majitelů. Předmětu, který nastavuje zrcadlo současnému majiteli. Tedy majitelce. Navíc ty boty jsou fakt dobré. Já růžovou můžu a tenhle odstín tím tuplem. Kromě dobrého příběhu, povedeného scénáře, zajímavých postav a ucházejícího herectví mě film dostal parádní hudbou. Na plný počet to sice není, ale kdyby nějakého blba napadlo točit remake, doufám, že jako první zavolá Davidovi. (12.02.2013)

Nejlepší zástupce letní korejské horrorové vlny. Dalo by se říci "jednooký král mezi slepými". Vyjma hezky stylizovaného aranžmá totiž Red Shoes spadají do vod duchařské průměrnosti. Už základní premisa příběhu "magicky přitažlivé růžové (ano, rudé věru nejsou) střevíce, jejichž nošení se majitelkám šeredně vymstí" nepřináší nic objevného. Atmosférický úvod je jen návnada, film poté jen přihřívá provařenou duchařskou polívčičku, ani hustou, ani řídkou. (23.02.2006)

...ach jsou samé zlato, ach ty stojí za to, střevíčky na nohou, ty tolik krásné jsou...Standardní šikmooká duchařina, moc a moc zlé a přísné boty jsou pěknou inovací, ale ta posedlost vlasatými postavami bez obličeje mi už začíná trochu lézt krkem. Tedy vlastně kotníkem, bércovou kostí až do kolena. Ale i tak je to pěkné, trochu se tam i bubá, nějaká ta krev zaprýští, kostí se tam taky pár přesekne a i když to rozuzlení je malinko (víc!) ohrané, těžko najdu něco, co tomu vytknout před závorku. Kromě té neoriginality. V těch botách ráda šlapu, zvlášt’ po lásce nás dvou, ty boty vždycky jdou a všechno hezké pošlapou. (07.11.2016)