poster

Toyen

Drama

Česko, 2005, 63 min

Režie:

Jan Němec

Předloha:

Tereza Brdečková (kniha)

Kamera:

Jiří Maxa

Producenti:

Iva Ruszeláková

Střih:

Michal Lánský

Zvuk:

Ivo Špalj

Scénografie:

Tereza Kučerová

Kostýmy:

Pavla Michálková
(další profese)
  • klukluka
    ***

    Něco málo přes hodinku a přitom mě to totálně uondalo. Že je to ale film, který o velké umělkyni natočil jiný velký umělec, resp. skupina podobně smýšlejících a navzájem si rozumějících umělců, o tom nemůže být sporu. Ve Vlku z Královských Vinohrad Jiří Menzel Janu Němcovi po jeho návratu z amerického exilu řekne, že se za těch 15 let vůbec nezměnil. Začínám si o něm myslet, že se nezměnil nikdy. Že byl celý život klukem, který si dělal věci podle sebe. Není v tom žádný kalkul. Buď se nám jeho tvorba líbí, nebo máme smůlu. Rozhodně to není a nikdy nebude mainstream. Bude to ale kult. Možná už je- nevím. Že se jím ale tvorba Jana Němce pro určitou skupinu lidí stane, na to bych si klidně vsadil.(30.12.2018)

  • claudel
    ***

    Po velmi vydatné večeři vyrazit na Toyen není vůbec, ale vůbec dobrý nápad. Pod vlivem mnoha událostí, zážitků, myšlenek a pocitů jsem během hodinové stopáže nebyl schopen se správně koncentrovat a náležitě tento umělecký snímek vnímat. Naštěstí se nedá hovořit o nějakém ději, spíše jen o pásmu obrazů, básní a myšlenek. Jan Němec je jeden z nejzvláštnějších režisérů.(13.6.2009)

  • honajz2
    ***

    Jaj, pane Němec... Natočit čistý experiment, bez děje, příběhu a všeho, co film má, je sakra těžký úkol hodný těch nejsilnějších. Opravdu. Navíc by mě zajímalo, který filmový znalec na ČSFD k tomu přiřadil žánr - tohle je drama fakt stěží, tohle je experimentální film, opakuji, EXPERIMENTÁLNÍ. A když tak ještě životopisný, když doléháte k upřesnění. Ale co, kdybych si takhle měl stěžovat u každého filmu, tak by se tomu věnovala spousty komentářů k filmům. K filmu - Jak jsem psal, je v tom snaha natočit čistý experiment. Noční hovory s matkou se snaží držet nějaké myšlenky, ačkoli se jí ve finále nedrží a strašně odbočuje úplně mimo. Jako jo, něco je fakt vyvedené, povedené a zajímavé, ale prosím, s tím záběrem na kanály a plyn to snad nemyslel Němec vážně... Chápu myšlenku, ale tohle je prostě nechtěně směšné. Já u toho dostal asi pětiminutový záchvat smíchu a podobná situace se opakovala, když tam byl sestřih výpisků z nějakých knih a v každém výpisku je slovo "žid". Opět, chápu myšlenku, ale to její provedení je prostě směšné, nezlobte se na mě... Navíc je ke konci filmu vidět, že to Němec nezvládá a že to na hodinu utáhne stěží. I když, je to pořád srozumitelnější, než experimentální úlety Petra Marka. Ve finále to, bohužel, zachraňuje ten fakt, že je to nechtěně směšné a jen díky tomu to asi je na 3*. Ono i jako experiment by to asi bylo na 3*, ale dost tohohle filozofování. Podruhé to už vidět nemusím (ačkoli, kvůli tomu nepovedenému možná, už jsem se dlouho takhle nezasmál), za pokus vám to stojí jedině, když máte rádi nebo snesete experimenty. Jinak ruce, nohy a vše ostatní pryč. Ještě se musím zmínit o nekonečné pasáží o kvetoucích uších (Uši kvetly. Uši kvetly. Uši kvetly.), která je prostě moc dlouhá. Jinak, Němec tu má opět ty své typické znaky, jako jeho alter ego v černém klobouku a černém saku nebo taky nějakou dlouhou nesnesitelnou část.(14.7.2018)

  • honajz
    *

    Střípky snů. Ucha kvetla. Heydrich. Plyn. Lidice. Střípky snů. Ucha kvetla. Heydrich. Gaz. Lidice. Sacré Coeur. Heydrich. Heige místo Teige. Kočičí hlavy. Více kočičích hlav. Umění. Umění! Střípky snů... Poklop od plynu... (Btw, jestli čekáte od filmu s názvem Toyen, že se něco o Toyen dozvíte, tak to raději zajděte do galerie, patnáctiřádkový vstupní panel je obsažnější a dost možná i sdělnější a napínavější).(14.7.2018)

  • radektejkal
    ****

    Jeden z mála (minima) českých filmů poslední doby (velmi dlouhé období), které jsem chtěl vidět. A viděl jsem film, který mě příliš nepřekvapil; obrazy a kresby Toyen se mi vždycky líbily, podobně mám prohlédnutého i Němce, zvuková stopa mě příjemně překvapila, kolážový charakter mi sedl, Stivínová ani Bludař neškodili; snad bych jen omezil pohledy na dlažbu a zdi ve prospěch Toyeniných obrazů - jako jsou třeba: Samota (1927), Fjordy (1928), V parku, Šero (1929) atp., mám je raději, než její nekompromisně surrealistické nebo pornografické věci.(6.2.2018)