Režie:
Jan NěmecKamera:
Jiří MaxaHrají:
Zuzana Stivínová, Jan Budař, Tobiáš Jirous, Marek Bouda, Marie Čermínová (a.z.), Jindřich Štyrský (a.z.), Jindřich Heisler (a.z.)VOD (1)
Obsahy(1)
Jan Němec ve svém uměleckém eseji s podtitulem „Střepiny snů, ticho a tma“, natočeném podle původního námětu Terezy Brdečkové, sklání poklonu Marii Čermínové neboli Toyen (1902–1980), jedné z největších osobností českého i světového surrealismu. V barvité, poetické koláži se do popředí dostává její vztah s básníkem Jindřichem Heislerem (1914–1953), se kterým se oba kvůli svému židovskému původu museli v průběhu nacistické okupace v Praze skrývat před gestapem a nuceným transportem do koncentračního tábora. Jejich osudy poznamenal jak nacismus, tak komunismus a po válce spolu odešli do Paříže, kde nalezli nový domov… Režisér si nekladl za cíl encyklopedicky zpracovat život obou aktérů a odmítl následovat cestu klasického filmového portrétu. Historická fakta převedl do podoby svébytné audiovizuální básně s vlastním světem – světem nadreálna, surrealismu. Svůj formální experiment postavil na svobodném řetězení uměleckých asociací, v němž vedle svých záběrů využíval mimo jiné i dobové, archivní filmové materiály, deníkové zápisy i samotné malby a fotografie Toyen. Výrazné autorské dílo Jana Němce obdrželo nominaci na Českého lva v kategorii nejlepší výtvarný počin. (Česká televize)
(více)Recenze (40)
Vážení přátelé...tohle je opravdu film, který je těžké hodnotit. Buď se vám bude líbit hodně, nebo vůbec. Mezi tím asi není nic. Já bohužel patřím k těm druhým. Filmy Jana Němce ze šedesátých miluju ale těm novým jaksi nemůžu přijít na chuť... Těšil jsem se, že konečně někdo natočí film o nejzáhadnější malířce surrealismu, ale tenhle výsledek mě opravdu zklamal...Němec sice točí neustále experimentální filmy, stejně jako dřív, ale ty dnešní jsou experimentální jaksi jinak, jaksi divně. Prostě se mi to nelíbí, nemůžu si pomoct... ()
Něco málo přes hodinku a přitom mě to totálně uondalo. Že je to ale film, který o velké umělkyni natočil jiný velký umělec, resp. skupina podobně smýšlejících a navzájem si rozumějících umělců, o tom nemůže být sporu. Ve Vlku z Královských Vinohrad Jiří Menzel Janu Němcovi po jeho návratu z amerického exilu řekne, že se za těch 15 let vůbec nezměnil. Začínám si o něm myslet, že se nezměnil nikdy. Že byl celý život klukem, který si dělal věci podle sebe. Není v tom žádný kalkul. Buď se nám jeho tvorba líbí, nebo máme smůlu. Rozhodně to není a nikdy nebude mainstream. Bude to ale kult. Možná už je- nevím. Že se jím ale tvorba Jana Němce pro určitou skupinu lidí stane, na to bych si klidně vsadil. ()
Jestli jsem se kdy setkala s géniem, pak to musel být jedině Jan Němec. Propojení obrazu a obrazu, bez hudby se zvuky, bez děje s příběhem. Toyen jako žena, jako umělkyně, jako láska, Zuzana Stivínová ve stínech světla, Jan Budař mýtus světla. Stačí jen ty obrázky pozorovat a nechat svoji fantazii a myšlenky rozběhnout se všemi směry. Zážitek na celý život, krásný, hluboký a přitom prchavý...Surrealismus ve své esenciální podobě. ()
Když mám tu správnou náladu, tak se ráda podívám na umělečtěji pojatý film, ale tady toho umění bylo až příliš. Uznávám, že z výtvarného hlediska se jedná o velice zdařilý počin, ovšem výpovědní hodnota snímku je hodně diskutabilní. Chtěla jsem se o malířce Toyen něco zajímavého dozvědět, jenže na nějaké informace o jejím životě bohužel došlo jen sporadicky. (45%) ()
Překvapivě vkusné - hraný dokument - je dobře, že herci byli jen figuranti. Textury. Představuju si, že jednou bude takovéto kino v pohybu celé - animace v prolínačce s dějem, děj a děj v druhé projekci. V Ovoce stromů to Kučera Chytilce odvedl 40 let před tímto - jen to naplnit významy! Tam i zde. Jako by technologie zabrzdila obsah. To je tak, když se z technologie dílo počíná. I jako předstupeň je to ale vzrušující možnost - plynutí dvou filmů zároveň. Radektejkal dobře shrnuje tu očekávatelnost scénáře zde i důležitost zvukové stopy. ()
Galerie (5)
Photo © Asociace českých filmových klubů
Reklama