Shoah
Obsahy(1)
Shoah představuje nestandardní dokumentární dílo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek je výsledkem pětadvacetileté práce autorů a neobsahuje žádné dobové záběry z války nebo obodobí těsně po konci války. Skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků. Přeživší účastníci tehdejšího dění dostávají šanci zprostředkovat ve filmu svoje rozmanité zkušenosti a zachovat je tak pro další generace. Jejich vzpomínky často ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Zachycení výpovědi této odcházející generace je hlavním úkolem filmu, čemuž také Lanzmann mnohé podřídil. Vzniklo tak svou délkou i charakterem unikátní dílo, které v mnoha směrech překračuje hranice "pouhého" dokumentu. (jakub.uck)
(více)Videa (1)
Recenze (79)
I přes markantní délku jsem se celkem těšila. Bohužel jsem zklamaná. Tak závažné, zajímavé téma s potenciálem, o němž si většina filmařů může nechat jenom zdát, a ona z toho vznikne, stydím se, když to říkám, taková nuda. Oceňuji režisérův přístup, kdy si Šoa natočil po svém - nepoužil ilustrativní ani autentické dokumentární záběry z oné doby, emotivní hudbu apod., jen kouká do očí všem, kteří hrůzy války v ghettech a koncentračních táborech prožili. Na jednu stranu je to oceněníhodné a působivé, na druhou stranu po chvíli ubíjející a nudné. Jsem na rozpacích. Je to roztahané, ač obsahově zásadní, zpracování výsledek devalvuje. Snaha o autentičnost tak má za následek sníženou atraktivitu filmu. ()
Lanzmannov monumentálny, vyše 9-hodinový dokument o plánovanom vykynožení Židov v Európe nacistami je poctou tým, čo zahynuli, a zároveň varovaním. Hoci sa začína vetou: „Tento príbeh sa nedá vypovedať“, dokázal – nakoľko to len bolo možné – opísať neopísateľné. V tomto dokumente spomínajú na holokaust tí, čo prežili nacistické tábory smrti (Treblinka, Osvienčim a ďalšie), nezúčastnení pozorovatelia z Poľska, ktorí sa vôbec nesnažia zakryť svoju minulosť či antisemitizmus, a niekoľko „bývalých“ nacistických dôstojníkov. Lanzmannove neochvejné a podrobné otázky odhaľujú barbarské zverstvá a detailné plánovanie, ktoré vyústilo do „konečného riešenia“. V desivých príbehoch sú opísané hrôzostrašné podmienky varšavského ghetta. Lanzmann celých 10 rokov cestoval po týchto miestach zločinu, aby vytvoril svoje kolosálne dielo, ktoré bolo zostrihané z 350 hodín nakrúteného materiálu. V tomto hrôzostrašnom svedectve nie sú použité žiadne archívne zábery, čo dojem z neho ešte viac umocňuje. 90% ()
Veľmi nezvyčajný dokument zaradený v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorý sa na holokaust díva s odstupom a necháva na divákovi, aby zaujal postoj. Tá nezvyčajnosť spočíva vo forme, ktorá je veľmi detailným rozprávaním suchých faktov viacerými autentickými svedkami, pričom divák má možnosť si z jednotlivých informačných čriepkov poskladať celý obraz vyhladzovania. Tvorcom patrí veľké uznanie za tie dlhé roky námahy, za vytvorenie rozsiahleho diela, ktoré podrobne dokumentuje túto čiernu škvrnu ľudských dejín. Nechcem spochybňovať veľký prínos tohto diela, jeho silné posolstvo, ale ja sa vždy snažím pozerať na kvalitatívnu stránku filmu, najmä tú umeleckú (hoci mnohí tvrdia, že v tomto prípade to nie je možné). No a tu musím spomenúť veľké negatívum (asi jediné zásadné) a to, že je dokument zbytočne umelo naťahovaný. Najviac je to citeľné v scénach s nezmyselne použitou francúzskou prekladateľkou, keď režisér položí otázku po francúzsky, prekladateľka ju preloží trebárs do poľštiny, Poliak rozpráva a rozpráva, potom sa to prekladateľka snaží všetko prerozprávať do francúzštiny (až vtedy nabehnú anglické titulky), pričom samozrejme jej rozprávanie obsahuje množstvo nepresností. Neviem presne, o čo tu režisérovi išlo, či o nejaký francúzsky patriotizmus, takže silou-mocou musel zaradiť do dokumentu veľké množstvo francúzštiny, hoci sa v dokumente žiadni francúzski Židia nevyskytujú (okrem režiséra samotného). Dokument bol umelo naťahovaný aj ďalšími spôsobmi, ako príliš dlhými, ničnehovoriacími zábermi krajiny (tie mali samozrejme zmysel, ak išlo o autentické miesta), či idúceho vlaku. Ale dosť negatívneho pohľadu, dokument je inak skvelý, nesmierne pôsobivý, s mnohými pre mňa novými šokujúcimi informáciami. Paradoxne sa javí fakt, že bohatí Židia zo západu cestovali do koncentračných táborov prvou triedou, bol som šokovaný tou desivo dokonalou nemeckou organizáciou mašinérie smrti, ich systematickosťou vyhladzovania. Nechýbajú pohľady z rôznych strán, ktoré nevykresľujú v najlepšom svetle ani domácich Poliakov (antisemitizmus), už vôbec nie Ukrajincov (horší ako SS-áci) a napokon ani samotných Židov (vykorisťovali miestnych). Obzvlášť pôsobivé je svedectvo nacistu Suchomela (tajne nasnímané), ktorý s nemeckou dôkladnosťou opisuje celý proces. Trochu mi vadil spôsob, akým režisér kládol otázky (napr. tá dookola kladená hlúpa otázka "Ako ste sa cítili?") a jeho občasná necitlivosť. ()
Není to film a není to ani klasický dokument. Je to tvar zcela soliterní a nelze ho hodnotit poměřováním s něčím, co se mu trochu podobá, protože pokud se něčemu podobá, tak jen velice vzdáleně a navíc povrchově. Nepřesně cituji (nemám energii hledat koho vlastně): historie nemá pravidla, nemá zákonitosti, nejlépe se dá postihnout prostým vypravováním. Přesně tak je toto dílo uchopeno. Jako poctivé, pozvolné vyprávění, kdy vypravěč nespěchá a nespěchá se na vypravěče. Můžete dovolit, aby ve vás vyvolalo emoce, nebo také nemusíte. Ve mně je vyvolalo. Na 100%. ()
Galerie (24)
Zajímavosti (8)
- Z filmu čerpal spisovateľ Jonathan Littell pri písaní mohutného románu "Láskavé bohyne" ("Les Bienveillantes") z roku 2006. (Hamaradža)
- Sestříhání filmu trvalo 2 roky. (SafkaGuru)
- Devět a půl hodiny filmu vzniklo z tří set padesáti natáčecích hodin. [Zdroj: kniha Středoevropan volbou - Timothy Garton Ash] (periHK)
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu. () (méně) (více)