Čas

Posledný film Kim Ki-Duka je špecifický tým, že popiera tak obsahovo ako i formálne temer celú doterajšiu Kimovu tvorbu. Ranná Kimova tvorba bola charakteristická poetikou kombinovanou s násilím a jeho neskoršie filmy pôsobia harmonicky a snovo, obe však po obsahovej stránke deštruujú sociálne vzory správania sa tým, čo je pre ľudí prirodzené bez ohľadu na ich spoločenské postavenie. V Čase však práve naopak, niečo čo vyšlo zo spoločnosti – potreba byť neustále atraktívny a z toho vyplývajúca nespokojnosť so sebou samým, spôsobuje deštrukciu prirodzeného „ja“ hrdinov. Hlavná hrdinka si umelo vyfabrikuje problém a vmanipuluje seba i svojho partnera do sledu ňou umelo vytvorených situácií, v ktorých si tento problém potvrdí ako reálny fakt (áno, Kim je znalec ženskej duše) a rozhodne sa pre riešenie, ktorým zmení svoje pôvodné “ja“ na niekoho iného. Otázka je nakoľko ostáva želanie zmeniť sa prostredníctvom plastiky na niekoho iného len zbožným želaním. Pokiaľ ide o formu Kimov zmysel pre obraz je síce neotrasiteľný, výrazne však do úzadia ustúpila jeho potreba obrazom rozprávať , čo je dosť odvážny krok vzhľadom na skutočnosť, že práve toto z Kima spravilo režisérsku hviezdu. O to viac samozrejme museli prísť do popredia dialógy, v ktorých už často nefunguje to čo fungovalo pri obrazovom rozprávaní – zbytočne sa napríklad opakuje replika „musí ťa nudiť pozerať sa celé dva roky na tú istú tvár“, údernosť tejto vety tak vyšumí opakovaním do stretena, omnoho vhodnejšie by bolo použiť ho raz a presne ním niektorú zo scén vypointovať. Opakovanie scén s rovnakým obsahom tu už buď nie je také výrazné alebo plní úplne inú funkciu než v Kimových „nemých“ filmoch. Shigan mi skrátka pripravil šok, na jednej strane príjemný v tom, že Kim sa po nastavovanom Luku prestal opakovať a vybral sa niekam, kde ešte tvorcovsky nebol a na druhej strane mierne nepríjemný v tom, že i keď je to stále Kim, asi sa od neho vzhľadom k novému kurzu tvorby druhého Bin-Jipu nedočkám. 9/10 (11.12.2006)

Kim Ki-Duk opět ve skvělé formě předvádí, co umí nejlépe. Obtížně filmově zpracovatelné téma závislosti identity na těle přetavuje v metafyzickou podívanou o hledání a ztrácení. Režisér nastoluje závažnou otázku: Jak zůstat svůj ve světě, který se definuje skrze vzhled, poté, co svoji vizáž proměníme? Jsme po plastické operaci stále stejnými lidmi? Nezmění se pojímání sama sebe? A nemůžeme uváznout na půli cesty? Obrazová monumentalita se v Času spojuje s podmanivou hudbou a poskytuje jedinečný divácký zážitek. Přesto mi nedá, abych se nezmínil, že Shi gan je zatím nejhorším ze čtyř Kimových filmů, které jsem viděl. Přijde mi, že dřív si režisér vystačil s méně slovy a nechal vyprávět hlavně lyrickou část filmu. V Času je spousta zbytečných dialogů, které neříkají nic podstatného a které divácký účinek oslabují. Doslovnost se projevuje i v úplném závěru, který měl zůstat raději nedořečený. (05.11.2010)

Vlastně ani nevim jestli mam být smutný nebo ne, jestli to byl on nebo to nebyl on... A kdo je vlastně kdo? Trošku matoucí? Velmi vydařené a nevšední dílo, které vám vnutí myšlenku, jestli jsme to stále my, když podstoupíme operaci, která na našem vzhledu něco změní, jestli změní jen náš vzhled nebo i nás uvnitř. V tomto filmu však odpověď nehledejte, ale pro varování se podívejte. 80% (10.03.2010)

Překvapivě jemný snímek, reflektující sílu lásky a posedlosti. Tradiční Kim Ki-dukova mystika se hlásí o slovo poměrně pozdě, avšak o to naléhavěji. Vyrámcování je velmi povedené a filmu vlastně dodává i zajímavý otevřený konec. Většina snímku, rezignující na velkou část Kimových charakteristických ingerediencí, zčásti stavějící dokonce na síle a humoru klasicky vypointovaného dialogu, je jistě chvalitebným pokusem, osobně se mi ale více líbil krásný poeticko-tragický konec. (13.10.2006)

Chorobná posedlost vlastním vzhledem a zahrávání si s city nemůže vyústit v nic dobrého. Až na zcela nelogický konec, pojící se se začátkem, to pro mě byl velmi dobrý film. I když mě tak napadá, že ten konec byl možná jen zdánlivě stupidní a Kim tím chtěl naznačit stupiditu těch, co si nechávají chirurgicky upravit to, co vůbec úpravu nepotřebuje. (12.12.2009)