Wavelength

Jeden dlouhý záběr na jednu stěnu bytu, kamera se postupně přibližuje k jednomu bodu a do toho se střídají různé filtry, takže vidíme, že se jeden obyčejný záběr dá brát ze spousty pohledů. Ok, to je hezký nápad na experiment, i s finálním "překvapením", ale kruci, proč tam je tak dlouhé nesnesitelné pískání? Vždyť ono je tam skoro celý film a díky tomu se na to nedá ani pořádně dívat, leda tak s vypnutým zvukem. Celkově to celý ten film naprosto kazí, přitom to mohlo být dost zajímavé, takhle je to nekoukatelné. Jestli se Snow snažil o Sharitse, tak to měl aspoň pořádně rozblikat, aby to tak fakt vypadalo, ale tohle je jenom zmršený experiment. Navíc docela pochybuji, že se o něj snažil... Navíc, Malcolm le Grice natočil podobný film, ve kterém ukazuje možnosti, jak může působit obraz (nebo dokonce i zvuk), použil do toho námět z Luimérovy grotesky a shrnul to do ani ne 20 minut. A je to mnohem, mnohem zajímavější a lepší jak tohle. 2* (30.03.2019)

[0,5*]     "There's a man lying on the floor, and I think he's dead."     Platí mnohé z toho, čo aj pre film Vinyl (1965), dokonca v ešte tragickejšej forme. Opäť je tu akýsi výplod šialenej mysle vydávaný za film a dokonca za jeden z 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Kamera opäť celý čas staticky sníma jeden zúžený priestor, "film" je ale navyše "vylepšený" príšerným kvílivým zvukom, ktorý naberá na intenzite a ešte aj tým, že ten priestor je drvivú väčšinu času prázdny. Toto minimalistické experimentálne (a údajne aj intelektuálne) dielo je pre mňa skôr akousi experimentálnou formou duševného mučenia. Experimentálne filmy dokázali byť nápadité a zábavné už desaťročia pred Snowom, či Warholom (ako príklad uvediem výborný film Andalúzsky pes (1929)), na tomto výtvore ale proste nenachádzam žiadnu invenciu, či nebodaj filmárske umenie. 45 minút dokáže byť doslova nekonečných, boli to horšie muky ako na hodine najneobľúbenejšieho predmetu s nenávideným učiteľom. (24.05.2022)

Dynamika času a prostoru je u běžných filmů zřetelně pod nadvládou prostorového pohybu, Wavelength naopak představuje pokus o výstavbu filmové dynamiky na bázi času a trvání, zatlačujícího kamerou zarámovaný pohyb na osvobozující minimum. Toto minimum akce v záběru kamery je podřízeno času, který je vůči akci v něm zachycené velice asymetrický a hypertrofovaný, leč o to víc jsme schopni si vychutnat právě onen prostor, který kamera zabírá. Je tu tedy paradox: konvenční film se vším svým pohybem a střídáním prostorových lokací (a kde čas je degradován na médium, skrze nějž je pouze umožněna následnost děje a událostí) v posledku upozaďuje to, na čem staví, prostor a pohyb jsou jen mihotáním. /// Film je také zajímavý co se týče vztahu obsahu a formy. Rozšířená představa (k níž se jen málokdo přímo přizná, ale v praxi pomocí jí běžně myslí) pojímá obě dvě kategorie jako oddělené takřka autonomní prvky, přičemž kvalita výsledného uměleckého díla je určována kombinací obou dvou. Faktem však zůstává, že od jednoho ani druhého nelze ani na okamžik abstrahovat, jak nám ukazuje Wavelength = ono střídání barevných filtrů by se mohlo zdát jen jako formální finesa, avšak skrze něj se zásadně proměňuje naše vnímání celého prostoru a jeho detailů a hlavně svět za okny oné místnosti = samotný obsah filmu je spoluvytvářen formou. (19.12.2014)

Pohľad do života jednej izby alebo Zväčšenina pre fanúšikov experimentu. Miestnosť so štyrmi oknami pôsobí dojmom pulzujúceho organizmu s meniacimi sa farbami, ruchmi a svetlom. Pri troche fantázie uvidíme, že tento priestor má aj oči, nos a ústa. A že majú čo povedať! Práve ústa totiž postupne nadobúdajú tvar obrázku na stene, ktorého stále detailnejšie kontúry sa ku koncu tiež prebúdzajú k životu. Podnetné dielo, hoci nálady a farebné ladenia sa nemenili len v zobrazovanom priestore, ale i v mojom vnútri: po úvodných minútach som mal pokušenie vypnúť, aby som zhruba v prostriedku nadobudol pálčivú potrebu opätovného videnia tohto fascinujúceho zážitku, a ku koncu si túto potrebu zase rozmyslel "vďaka" neznesiteľne monotónne kvílivej melódii záverečných minút. 70% (24.05.2008)

Ano, opravdu se tam dá najít nějaká hlubší myšlenka, ale tohle rozhodně není dílo, které by mě zaujalo. Díky zvukové koncepci je to navíc dílo nesmírně iritující, které jsem raději sledoval se ztlumeným zvukem. Ne, experimentální filmy prostě nejsou pro mě a klidně si mohou být součástí "1001 filmů. (17.06.2015)