Doba temna

Po závěrečné a zároveň nejsilnější čtvrt hodině filmu mi došlo, že Doba temna by mohla být skvělé silné drama. I přesto, že tvůrci jdou cestou komedie, kterou střídají, zejména ke konci, dramatické chvíle, má film spoustu skvělých a silných momentů, které dávají bezpochyby vzpomenout na Americkou krásu. 7/10 (07.08.2013)

"Kanadští úředníci přes kulturu jsou hovada !! Mám důkazy !!" ;) Jeden by po pár minutách filmu řekl, že režisér tohoto velmi bizarního dramatu musí být jistě šílenec !! Geniální šílenec !! Pak jsem zjistil, že skutečnost je maličko jiná.. On je jen Denys Arcand z Kanady, čímž je řečeno vše..!! ;) Arcand uchopil téma krize středního věku ve všech smyslech slova tak nečekaně satiricky kritickým způsobem, až to jednomu příslušného věku musí zákonitě nahnat velikou hrůzu, přičemž záleží na vás v které z postav se najdete.. Přestože se Doba temna snaží vyznít především jako dobře mířená černě vtipná i pravdivá satirická záležitost, která střílí naprosto do všech a do všeho, přímo do živého a hlavně bez výčitek, nakonec vás prostě stejně sejme svojí tragicky melodramatickou pravdou, z níž není úniku, protože taková realita prostě je.. Nicméně většina hlášek i scének, kupodivu ne těch fantazijních, kde bylo možné se naprosto odvázat a netrčet pouze v těch monotematických sexuálních touhách osamělého muže, tak nějak postrádá větší komickou údernost.. Arcand prostě jen tak zlehka popichuje, jakoby se bál dát pořádnou ránu, kterou si prostě zapamatujete, což je veliká škoda.. Stačilo jen maličko přitlačit na pilu, což by jeden od filmu plného fantazií a živých snů čekal.. [ Pouze v původním znění s titulky !! ] (05.08.2013)

Kanadská krása. ,,Myslím si, že můžeme najít slovo charakterizující naši společnost: Rozklad." Denys Arcand potřetí točí svou jasnou zprávu o konci světa...nebo respektive o konci současné podoby západního kapitalismu. Velký důraz klade na satirický prvek - jeho obraz současnosti překvapivě přesně konvenuje s dosti výrazným proudem v interpretaci díla Franze Kafky, který vnímá jeho literární texty coby humornou četbu, akcentující především humor absurdní. Hlavní hrdina filmu, Jean-Marc Leblanc, jakoby šel po stopách zeměměřiče K. kráčejícího k zámku a stal se (obdobně jako Josef K.) zajatcem absurdní mašinérie zvané ,,moderní západní společnost". Meritem věci totiž v tomto filmu je to, že Denys Arcand poukázal na jistý podprahový, leč zcela destruktivní proces v naší civilizaci - intelektuálové (zvlášť ti humanitní) fatálně ztrácejí jakoukoli víru ve smysl své práce a věnují se jiným zábavám. I když to vypadá vcelku nevinně, skrývá se za tím strašlivě moc - elity totiž takto rezignují na zodpovědnost za společnost, jejíž jsou součástí (což je skutečný smysl humanitních věd - věd, které člověku pomáhají zůstat člověkem). To má za následek jediné - neodvratný rozklad společnosti. Dobu temna. A pak tu máme ještě rovinu psychologickou a osobní - Denys Arcand natočil zřejmě nejveselejší film o věci tak depresivní, jakou je krize středního věku. Trpkým zjištěním je míra, s jakou se můžeme identifikovat s hlavním hrdinou filmu, Jean-Marc Leblanc je mnou, tebou, téměř kýmkoliv, komu je, jako mně, cca nad pětatřicet... Vy mladší, hrozte se toho, do čeho jednou dospějete... (25.07.2012)

Aneb jak říkal už Hamlet: "Vymknuta ze svých kloubů doba šílí." Nebylo špatné podívat se na svět výhradně mužskýma očima. Výsledek je však velmi pesimistický a neměnila bych s nimi. Všude plno feministek, ambiciózních kariéristek, lesbiček, gayů a dalších protěžovaných menšin. Všude plno katastrof, stresu, úzkostí a pocitů viny. Bezohledná honba za penězi, úspěchem, za slávou. My, ženy, se vás ptáme jenom na to, jak často chodíte cvičit, jaké máte auto a kolik za rok vyděláte. Pro vás muže (ty normální) pak často zbývá jen zahradní komůrka s horou porno časopisů, sny a fantazie. Ale konec byl fajn. (02.02.2014)

Nevím, zda jsem se filmem pobavil, ani nevím zda vůbec patří do kategorie zábavy. Část jsem z toho už viděl (nejspíš jako Marc Labrèche v hlavě), část mi přišla jako dnes již celkem běžná, no a zbývající jako možná v blízké budoucnosti, které se nejspíš ještě dožiji. Přesto však je tato shoda jaksi nepříjemná, jako by všude trčel vztyčený prostředníček nebo ukazováček namířený na mě. Přesto, že žiji v určité izolaci (definice dle George Moustakiho: "je ne suis jamais seul avec ma solitude"), jak prostorové, tak společenské, není hermetická, a tyhle věci se mě dotýkají, ať chci nebo ne. Možná ne bezprostředně, ale nevidím žádné rozhraní. Již ve filmu "The War of the Roses" radí právník (Michaelovi Douglasovi), aby všeho nechal a utekl, protože je to jediná možnost, jak si zachránit život. Zde se tato možnost naplnila. Pozn. 1: Motivační kurzy, kurzy feng-shui, kurzy asertivního či pozitivního přístupu k zákazníkům (čili jak z něj udělat vola), toho jsem si užil už před 20 lety, takže bych mohl film i lecčím (vtipným?) doplnit. A nakonec to i udělám: Na začátku 90tých let jsem byl v Hudsonu, New Hampshire, u firmy Presstek na školení týkající se "ofsetového tisku s digitálním přenosem obrazu na tiskou desku upnutou v tiskovém stroji." Lektorka, Sandy Fuhs, počítala na tabuli denzitu parciální plochy, a když skončila zeptala se po americku: "Jak se Vám to líbí?" Přihlásil jsem se, a řekl že moc, ale že výpočet je špatný, a kdyby mi půjčila křídu. Když jsem jí křídu vrátil, pořád stála jako solný sloup, potom vzdechla: "Ale tak mě to učili v Kodaku." Nakonec se rozmáchla, mrskla křídou o zem a utekla. Myslel jsem, že mě už nebude mít ráda, ale opak byl pravdou. - No, tohle teda moc vtipný není, a do scénáře by mi to asi taky nedali. Pozn. 2: Loupat jablka umím lépe než Marc Labrèche. (26.02.2017)