Ty, který žiješ

Zdají se vám sny, ve kterých se navzdory vypouštěným nesmyslům a idiotskému chování každý tváří totálně důležitě a vše, co se v nich odehraje, byť by to byly sebevětší pitomosti, proběhne zcela přirozeně a nikdo se ničemu nediví, včetně vás samotných? Tak podobné povahy je i tenhle film - jako bláznivý sen nebo libovolný dokument od Ulricha Seidla, mě ještě napadá... :-) Konečně, právě sny samotné zde dostávají svůj prostor a já nestačím žasnout nad nápadem přenést jejich absurdno na plátno, navíc s takovou lehkostí a vtipem, jako v Du levande. Nic, půjdu spát, zítra je taky den... a ať se mi něco hezkého zdá... třeba od Roye Anderssona. (24.11.2014)

Přesně totéž co předchozí Písně z druhého patra, snad jen záběrů je tu o něco víc (možná i přes stovku!!!). První půl hodina je geniální, a obzvlášť scéna zlého snu jedné z postav, ve kterém předvede nepovedený trik s ubrusem (elektrické křeslo poprvé...elektrické křeslo podruhé...elektrické křeslo potřetí !!!) by si zasloužila vstoupit do dějin kinematografie. S přibývajícmi minutami se ale zdá, že tvůrci vyplýtvali nejlepší nápady na začátku. Není to horší než Písně, ale ani lepší. (04.07.2007)

V převážné části filmu sledujeme tragikomické příhody postav, které jsou nespokojené s vlastním životem. Trpí pocitem že jim nikdo nerozumí. Z reality unikají do svých snů, které jsou mnohdy černější než jejich bezbarevný všední život. Zajímavá je především kamera, která často rozděluje scény na dvě pole, ve kterých se na sobě nezávisle odehrávají samostatné děje. Když pak o kameru některá z postav jakoby omylem zavadí pohledem, začne se svěřovat, co se jí posledně zdálo. A právě tyto jakoby vytržené minipříběhy, kdy film přechází z realismu na magický realismus, jsou hnacím motorem celého filmu. Dalším zajímavým prvkem pak je, že když se některá postava z ničeho nic otočí na kameru a začne na ní mluvit, nevystupuje ze světa diegeze, nýbrž neustále zůstává součástí fikce a ostatní postavy ji pozorují, poslouchají, nebo se jí podivují. Přes nemalý počet komických scén je tak film hodně negativní, tedy až do chvíle, kdy se stará žena při zavírání kostela modlí za lidi, kteří podvádějí, ničí, ubližují atd. Je to nenápadný, ale přesto zlomový bod celého filmu. Tento snímek nemá tendenci stát se trhákem, nerozvíjí klasickou zápletku, ale z čistě řemeslného hlediska se dle mého jedná o vybroušenou a téměř do dokonalosti dotaženou záležitost. (25.05.2008)

Kdyby měl James Benning smysl pro humor, asi takhle by mohla vypadat v jeho podání komedie... :o) Což o to, natočit komedii složenou z výhradně dlouhých statických záběrů je určitě zajímavý nápad, Roy Andersson navíc projevuje nejen smysl pro humor, ale přímo pro absurditu až surrealismus. Problém je, že zpracování tohoto výrazně experimentálního počinu zdaleka nedokázalo v mých očích utáhnout celovečerní stopáž. Spočátku jsem byl poměrně nadšen, velmi mě pobavil úvod i několik vybraných dalších scén, okouzlil mě nápad s dixielandem, který celé toto pásmo průběžně doprovází hravou živou hudbou. Jenomže už ve třetině jsem měl pocit, jakoby se ty pěkné, vtipné a někdy i geniální nápady a scény (soud s donáškou piva pro členy justice či následná snová sekvence s elektrickým křeslem fakt stály za to!) z valné části velmi brzy vyčerpaly. Režie je sice skvělá a často přináší nenápadnné vychytávky kdesi na rohu nebo v pozadí záběru, ale samotné dění proskakuje z místa na místo od skutečně vtipných, originálních nebo zajímavých scén, přes ty méně podmanivé, nevtipné až po zcela nic neříkající a někdy i přímo trapné (ano, mám na mysli tu rádoby humornou sexuální scénu a s politováním se ptám, zda dneska už opravdu nikdo neumí natočit komedii bez toho, aby tam před kamerou muselo dojít na sex?). Jako pásmo volně propojených absurdních situací z běžného dne drží film sice slušně pohromadě, ale ve výsledku moc netuším, co tímhle chtěl pan režisér říct, jestli něco ano. Za mě jde určitě o hodne originální a místy i vtipný snímek, který ale bohužel trpí nevyrovnaností a nepřiměranou stopáží ve vztahu k formě. [60%] (12.07.2021)

Poviedkový kaleidoskop o individuálnych stereotypoch nutných pre plynutie dní. Roy Andersson vytvára spoločné miesta - sídliská, bary, kultúrne domy a úzke ulice, aby demonštroval v akej tesnej blízkosti a zároveň izolácii vedľa seba sme. Je to patetická, príliš jednoduchá filozofia, neponúka žiadne východisko. Napriek tomu je pre mnohých prvým motívom dňa. Budím sa a vstávam z postele, aby som už v úvode dňa prehlásil, že „Aj zajtra je deň". Táto istota je neutrálna a preto nám, myslím, tak štedro vystačí. A preto si ju pripomenieme aj večer. (28.04.2024)