poster

Manželé

  • USA

    Husbands

  • Velká Británie

    Husbands

Drama / Komedie

USA, 1970, 138 min (Alternativní: 131 min)

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Dixie_Cara
    ****

    Příběh o tom, jak se tři kamarádi po pohřbu dalšího kamaráda rozhodnou užít života. Počáteční a bezduchý entuziasmus z nově nabyté svobody se ale rychle mění s tím, jak se hlavní postavy postupně vypořádávají s novými pocity nenadálé vášně, frustrace, deprese a bůh ví čeho ještě, zatímco uvnitř pomalu umírají (obzvláště Ben Gazzara). Cassavetes skvěle popisuje manželovu potřebu útěku z reality a prvky nekonvenčního "klučičího" přátelství, ale místo toho aby stavěl na ději jednoznačně sází na to, že se mu diváka podaří citově vyždímat na dlouhých a někdy hodně nepříjemných scénách plných emocionálního prýštění. A přinejmenším u mě se mu to podařilo skvěle.(7.5.2017)

  • Pompadur
    ****

    Voe co to je? Si asi řikala většina lidi v sále, z nichž čtvrtina odešla po zvracecí sceně v úvodu...zbytek, co zůstal až do konce, určitě nemusel litovat, i když tři hlavní hrdinové dávají divákovi při divoké jízdě slušně zabrat. Zvláštní je vidět Petera Falka v jiné roli, než byl jeho poručik Columbo.(3.7.2019)

  • radektejkal
    ****

    Film, kterým jsem se prodíral snad dosud nejhůř. Film, v němž se mi snad vůbec nic nelíbilo. Ale také film, který mě neodpuzoval kvůli filmu samému, něco se prostě ve mně zpříčilo. Dobrý kritik Matty *** mlluví o "upřímném obraze krize středního věku a střední třídy". Dobrá, střední třída už není, menší část z ní avansovala nahoru, větší se propadla dolů. A "problémy středního věku", pokud takový syndrom vůbec existuje, pak se řeší úplně jinak: neintelektuálně založení se dají buď na "chlast, žrádlo nebo televizi" (slova mého mladšího přítele) a ti druzí na "rituální život" (má slova, ale objasňovat je tu nebudu, snad jen aforismem "samota a zahrada se přitahují"). Na druhé straně je tu film, jako daná, předložená věc. Známý filmový (řekl bych až) vědec James Monaco, píše ve své knize "Šedesátá léta" o režijním stylu "Direct Cinema", který z dokumentárních filmů (díky lehkým kamerám), přešel do uměleckých a avantgardních filmů (o tom, že Husbands sem také patří není pochyb). Jde tedy o přímé propojení filmu s realitou, ať už je tato realita jakákoli, a ať už se líbí komukoli.(19.8.2018)

  • KlonyIlony
    ****

    Příběho o třech mužích, které - každého po svém - trápí něco mezi krizí středního věku a mentálním problémem. Po dvoudenní pitce psychicky ztrácí kontrolu a vydají se do Londýna (jeden uteče od manželky a kamarádi ho doprovází), kde si chtějí nevázaně vyhodit z kopítka, což vede do dalšího marasmu. Tento film - ač by se podle tématu zdálo - nezapadá do žánru „kmedie o stárnoucích mužích“ hlavně ze dvou důvodů: esencí filmu není komičnost, ale trapnost. Film není vůbec komický, Cassavates se vyžívá v konstruování co nejtrapnějších situací a dokáže v tom zajít skutečně daleko. Dalším důvodem je osobitost Cassavetových filmů – jeho filmy nehrají podle pravidel žánrů (např. Zavraždění čínského bookmakera není pouhá kriminálka atd.) Během některých scén mě tak trochu napadalo, jestli film není osobní exibicí Cassavatese a jeho přátel (do hlavní role obsadil sebe, Bena Gazzaraa, Petera Falka), v tomto ohledu mě ale film nezklamal. Tento film si docela cením, ale uznávám, že bez předešlé zanlosti Cassavatesovy tvorby bych film nejspíš hodnotil jinak.(26.6.2011)

  • Matty
    ***

    Trojice neoddělitelných charakterových studií, dávající dohromady upřímný obraz krize středního věku i střední třídy, jež nestíhá reagovat na rychle probíhající společenské změny. Cassavetes touto autobiografickou bromancí, která mu údajně měla pomoct přenést se přes bratrovu smrt, dovedl do krajnosti svůj direct cinema styl režie. V dlouhých, zdánlivě neinscenovaných záběrech nechává kameru pozorovat, jak si herci poradí s citově komplikovanými situacemi. Namísto toho, aby Gazzara, Falk nebo sám Cassavetes na předem určených pozicích a v přehledně komponovaných záběrech odříkávali text, musí kamera živě reagovat na jejich nevyzpytatelné pohyby. Často jsou tak otočení zády k objektivu, případně u něj stojí tak blízko, že jejich tvář vidíme rozmazaně. Zřejmě i z toho důvodu Cassavetes prakticky nepoužívá analytický střih, rozčleňující filmový prostor na samostatné oddíly (ustavující záběr, záběr/protizáběr), a dává přednost objektivnímu snímání, které není vázané na perspektivu žádné z postav (film nicméně dost zřetelně přejímá perspektivu trojice hrdinů, jak je zřejmé z jeho politicky nekorektního mačismu – manželky i ostatní ženy buď vůbec nevidíme, nebo vidíme, jak jsou bité a využívané k uspokojování mužských tužeb). Maximální důvěra v herce staví Cassavetesovu metodu na opačný pól, než kde se nachází rukopis Alfreda Hitchcocka, který měl každý pohyb postavy plně pod kontrolou. Podřízení formy a stylu hercům na jednu stranu posiluje dojem spontánnosti, dojem, že sledujeme neupravovanou situaci tak, jak se vyvíjela během natáčení, na stranu druhou vede k takovému rozvolnění narace, že se stává irelevantním, kolik minut uplynulo a jak dlouho film ještě bude trvat. Nebylo by zcela spravedlivé tvrdit, že označení „home video“ si krom estetiky filmu zaslouží také jeho vyprávěcí struktura, ale upozadění vypravěče, který postavy odněkud někam vede, podle mne Cassavetes přehnal. Zřejmě je mé vnímání filmů příliš zatížené potřebou „klasicky hollywoodsky“ semknuté zápletky a vyprávěného příběhu, a nedokážu dost ocenit dílo, které se v prvé řadě snaží vystihnout určité duševní rozpoložení (celý film lze sledovat jako snahu zaplnit prázdné místo a uniknout strachu z budoucnosti, iniciovanému úvodním pohřbem). 70%(24.7.2016)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace