Mléčná dráha
-
Tejút
-
Mliečna cesta
(festivalový název) -
Mliečna dráha
(festivalový název) -
Milky Way
-
Milky Way
Experimentální / Poetický
Maďarsko, 2007, 76 min
Lavran
Na ambientní hudbě je nejpřitažlivější, jakou míru svobody poskytuje posluchačům. Napříč skladbou nás nevede melodie, často ani poznatelný rytmus, ale potenciálně nekonečná řada násobících se možností výběru, které nelze předvídat. Tak je umožněno zaposlouchat se do celku, nechat se jím doslova prostoupit, ale zároveň se dle libosti zachytávat konkrétních zvuků a detailů, užívat si jejich "kontextuální individualitu". Fliegaut neoznačil Tejút za "ambientní film" nadarmo, neboť tento fascinující princip převádí i na obrazy. V deseti dlouhých perfekcionisticky komponovaných záběrech-plátnech, kterým je rovnocenným partnerem barvitá "hudební krajina", nám dává možnost vnímat jejich celkovost/celistvost, uklidňující vyváženost kompozice, stejně jako rozličné drobné i nepřehlédnutelné akce a pohyby s náznaky narace, jež se v nich odehrávají. A nikdo a nic nám nediktuje směr pohledu, natož interpretaci viděného a slyšeného, oznamuje se před námi dokonale čisté, otevřené dílo, mléčná dráha vjemů, kde vše má rovnocennou příležitost uhranout. Tejút by však mohl být promýšlen i jako film "procesuální". Prostřednictvím oněch drobných dějů jako by připomínal, že bytí je především změna, pohyb, aktivita a proces. Rozvážné pohyby - ať už jde o vrtochy lidských figur nebo postup mračen - totiž zviditelňují patos trvání, plynutí času, na něž je tak možno se napojit, splynout s ním a dosáhnout duševního obrody. Tejút učí slyšet a vidět, radovat se z naslouchání a dívání se, vnímat svět v zevrubné plnosti. Vedle toho také, že věčnost je v unikajícím přítomném. Jinak řečeno, ve skutečnosti.(28.8.2011)
ORIN
cinepur-choice 07 ... Nejgeniálnější spořič obrazovky, jaký jsem kdy viděl. Benedek Fliegauf, jeden z nejprogresivnějších filmařů posledních let, připravil pro rok 2007 lahůdku pro ty největší a nejzanícenější filmové fajnšmekry. Mléčná dráha nemá s filmem jako takovým v podstatě vůbec nic společného, úplná absence "postav", jakéhokoliv dějového schematu, hudebního doprovodu apod. [==] U Fliegaufa, jenž má za sebou prozatím tři celovečerní snímky, je jasně vidět značný formální posun. Zatímco Houština představuje určitý narativní experiment (originální užití kamery jakožto výrazového prostředku k vyjádření zainteresovanosti i odcizení zároveň), v Dealerovi (významný úspěch na mezinárodním poli) se svým stylem vyhranil a evidentním způsobem odlišil od zbytku nejen evropské produkce. V Mléčné dráze Fliegauf již známé postupy přehodnotil, dále rozvedl a nechal vzniknout neuvěřitelně živoucímu (až extrémnímu) dílu. V mnohém tak předčil, dovolím si tvrdit, i svého učitele, nejuznávanějšího maďarského režiséra současnosti, Bélu Tarra. [==] Deset (statických) záběrů odehrávajících se během jednoho dne, precizně zkomponovaná a vyvážená mizanscéna, všudypřítomné hluky a ruchy dotvářejí specifickou a naprosto ojedinělou atmosféru. I když je všechno velmi rozvleklé a pomalé, stále se něco děje, ani na okamžik se jednotlivá scéna nezastaví, neustálý pohyb občas také signalizoval zvuk přicházející mimo obraz. [==] Kvalitativní úroveň jednotlivých sekvencí se možná někomu bude zdát poněkud odlišná, osobně si myslím, že se každá ze scén pouze snažila diváka naladit na jinou úroveň vnímání (divácké percepce). Proto je potřeba být na snímek stoprocentně nalazen a věnovat mu plnou pozornost, vnímat každý sebemenší detail či rozdíl. Od věci by rozhodně nebylo předchozí menší seznámení s tvorbou Bély Tarra :o). [==] Nevím úplně přesně (jestli vůbec trochu :o), co bylo uměleckým záměrem tvůrce. Nicméně dvě své hypotézy tady lehce předestřu... Technické možnosti dnešní doby zcela potírají rozdíl mezi časem a prostorem, vztah mezi nimi je proměnlivý a dynamický. Rychlost pohybu prostorem se stává předmětem lidské vynalézavosti. Čas začal být závislý pouze na technologii. V současnosti se lze kamkoli dostat ve víceméně stejném časovém horizontu, v dřívějších dobách tomu tak nebylo, cestu do dalekých končin bylo tedy možné spojovat nejen s velkou (prostorovou) vzdáleností, ale i časem stráveným na cestě do cílové destinace, který v konečném součtu značně nabobtnal (řád měsíců, někdy i let)... Další myšlenku uvedu již jen v krátkosti a ve zkratce. Rozdíl mezi tím, co je pevné (stálé) a kapalné (nestálé, pomíjivé). V podstatě zanikne všechno, ale v určité dané jednotce času toto lze rozlišovat, statické záběry a jednotlivé pevně ukotvené segmenty záběrů (strom, jezero apod.) představují právě tu pevnost, zatímco např. postavy (plavec, biker, stařenka) zobrazují kapalnost (nestálost, pomíjivost) lidského života... [==] V době, kdy se každý druhý film vyznačuje ruční roztřesenou a švenkující kamerou, zběsilým střihem, na mě tento unikát zapůsobil jako balzám na duši. Suma sumárum výjimečný divácký zážitek, který bych si rád ještě někdy zopakoval.(6.12.2007)
Terva
Je to opravdu umění? Pustit kameru a jen sledovat, co se bude dít. Ne, je to určitě nahrané, ale stráááášně zdlouhavé. Sledovat dva chlapce, jak stanují, pak se jdou vykálet a pak.......... Ach jo. Sice jsem to tak nějak vydržel, ale určitě nedocením. Chvilkama je to šílené nudné, chvilkama hodně předvídatelné a chvilkama máte chuť to vypnout. Přirovnal bych to ke koukání z okna. Antiakční příběh bez dialogu, jen se zvuky a (dlouhými) obrazy. Strašně to uspává, tak to nesledujte z postele, určitě usnete.(20.4.2013)
d-fens
Výnimočne krásne, ak nemáte ani len náznak poruchy pozornosti.... akékoľvek poklepkávanie nohou, mrvenie sa na stoličke, sledovanie časomiery alebo chrúmanie čipsov popri týchto 10 "záberoch" znamená automaticky, že znížite hodnotenie. A ja žiaľ zenový kľud vo svojom vnútri necítim, som nervný, netrpezlivý, vznetlivý, nepokojný typ, a preto uberám (nezaslúžene) jednu hviezdičku.... ale inak úplne súhlasím aj s O*R*I*N-om, aj Artran-om.... je to krásny a výnimočný zážitok. Najviac som si vychutnal zvukovú stránku filmu, a samotné obrazy mali v sebe vlastne aj zaujímavé "minipríbehy", ktoré možno neohúria, ale sprostredkujú divákovi intenzívne pocity... možno sa nám v dejinách filmu rodí niečo, na čo by sa zišlo nové výstižné pomenovanie :) staticko-ambiasketický film :D(14.1.2012)
Hamaradža
Predstavme si že vchádzame do galérie a ako tak prechádzame všemožnými krásnymi aj keď tak trochu gýčovými obrázkami a krajinkami, upúta nás jeden výnimočný. Prázdne biele plátno, rám a v ňom nič, "To bude akýsi zlý vtip" domnievame sa. Keď tu zrazu, pri pohľade naň si začíname niečo všímať. Slabučké krásne ťahy štetcom, ťažko vyditelné. "Malované sú predsa aj všetky ostatné obrazy, podstatne krajšie a jednoznačnejšie." Pravda. Ale možno práve v tom spočíva jeho výnimočnosť. V tej tichej prázdnote, v domýšlaní si zvyšku obrazu a konečnom dojme na diváka a v tom ako zmení pohľad na všetky ostatné obrazy v galérií. Je to pekné, je to škaredé, záleží na tom z akého uhlu sa na to pozrieme, film si totiž užíva divákovu nevedomosť, vlastnú studenú nejednoznačnosť a ide mu koniec koncov najmä o (ne)zmyselnú dokonalosť záberov. Či to má myšlienku, či je myšlienkou možno práve tá absencia myšlienky, netuším. Viem len že ide o melancholický zvláštny šperk, ticho, romanticky a reálne si plynúci celých hypnotických 76 minút, ktorý nám ukazuje možnosti a určité hranice filmového umenia. Vizuálny minimalizmus dotiahnutý najďalej ako je asi vôbec možné. A prečo dávam takejto divnej prázdnote tak vysoké hodnotenie? Pretože milujem keď sa občas ukáže niekto, kto nám predvedie niečo, čo sme tu ešte nevideli, čo tu nie je každý deň. A ešte dodám ako niekto predo mnou že "By to bol úžasný šetrič obrazovky".(3.5.2013)