Reklama

Reklama

Mléčná dráha

  • Maďarsko Tejút (více)
Experimentální / Poetický
Maďarsko, 2007, 76 min

Obsahy(1)

Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (63)

giblma 

všechny recenze uživatele

Jeden den. Deset čistě a pečlivě volených statických velkých celků. Deset více či méně závažných příběhů, vždy ale pouze decentně načrtlých a otevřených pro divákovu imaginaci a přemítání, co danému výseku předcházelo a čím bude pokračovat. Větrná elektrárna. Stanující pár. Molo u jezera. Bikeři. Lázně. Skákací hrad. Lodní sklad. Dětské hřiště. Sněhulák. Usínající město. Interpretačně bohatá metafyzická meditace, ještě více rozvolněná absencní nediegetické hudby. Minimalismus ohlodaný na kost. ()

Subjektiv 

všechny recenze uživatele

Hmmm, proč se mi ten Tejút líbí, když se v něm vůbec nic neděje? Neumím moc dobře odpovědět. V té směsi několika obrazů snímaných naprosto nehybnou kamerou je něco magického. A přitom... Střih je vzácný a slouží jen oddělení rozdílných prostorů, které jsou zabírány. Film je jako výstava uměleckých fotografií, které se náhodou pohybují. Kino se mění v galerii. Rytmus filmu je tak pomalý a relaxační jako posezení v parku, na mezi, na poli, na sídlištní lavičce - kolem procházejí lidé, o nichž nic nevíte. Na člověka má i trochu podobné účinky jako relax v přírodě - nikoliv však stejné, což je dáno především tím, že člověk si při sledování Tejútu pořád uvědomuje, že jde o film, který zřejmě někdo točil s jakýmsi účelem. Je možné, že na ten účel nikdy nepřijde, ale při jeho hledání objevuje drobnosti, které jsou v jiných filmech také přítomny, ale v hektičnosti všeho dění a neustálé nutnosti zasazování do kontextu předchozího nemá šanci je postřehnout a ocenit. První záběr působí na někoho asi sterilně, ale... rozednívá se v něm a kdo ví něco o funkci větrných elektráren si uvědomí, že ta vrtule se točí nějak rychle. Ten záběr je možná zrychlený, což vytváří velmi subtilní kontrast se zbytkem filmu, v němž si plynutí času a pohyby musíme vychutnat takové, jaké opravdu jsou. Pohyby jsou pomalé (kouř z hořícího hnízda) a rychlé (stan unášený větrem), jevy blízké a vzdálené. Někdy dokonce pohyby se vzdáleností zdánlivě ztrácejí svou rychlost, jako lžíce bagru v pozadí bikerské scény. Nejextrémnější "ztrátu rychlosti" pak máme možnost pozorovat skrz celý film: postup dne, který je tvořen zdánlivým velmi pomalým pohybem nebeských těles. Pomalým se ovšem pouze jeví, ve skutečnosti má nejvyšší rychlost ze všech zpodobněných pohybů. Fliegauf nám ostatně v jedné scéně tento "pohyb" zprostředkovává přímo, čímž demonstruje, že volba dlouhoohniskového objektivu nebyla ani trochu náhodnou. Prostor se díky němu a vůbec celkové kompozici obrazu táhne do nekonečna. Přes svou nekonečnost ovšem obraz, stejně jako většina nekonečných množin v matematice, neobsahuje vše, mnohdy v něm právě klíčové dění chybí. Pozornost diváka je tak obracena k prostoru mimo záběr, který je ovšem součástí světa Tejútu. Co se událo mezi ženou s kočárkem a mužem, který kočárek odvezl? To se nikdy nedovíme a není šance rozumně se to domyslet. Něco se ale jistě stalo. Tento příklad je nejzřejmější, ovšem lze jich nalézt i více. Ultimátně jde opět o pohyb nebeských těles. Ale jsou tu i jiné drobnosti. V milostné scéně si spíše než aktu samého všímáte vln, které rytmické pohyby milující se dvojice zdvihají v bazené. Ve scéně s bikery si uvědomíte svou neschopnost zároveň sledovat pracující bagr a cyklistovy skoky. Ale možná jsem takhle neschopný jen já. V souvislosti s "pohybem dne" jsem si zase uvědomil, jak byl Fliegauf milosrdný. Správně měl Tejút trvat několik hodin a ne 75 minut... Nu, užil jsem si nádherné kompozice a leccos si o filmu navymýšlel. Když někdo řekne: "OK, ale v tom že má být hloubka!?" nedokážu už přinést další argumenty a tak jeho postoj zůstává legitimním a nikoliv primitivním. Pokud mi ovšem nepřeje, abych se udávil! () (méně) (více)

Reklama

Spike17 

všechny recenze uživatele

Sledování tohoto „ambientního“ filmu bych přirovnal ke stavu meditace. Statická kamera v deseti různých záběrech snímá různá prostředí, ve kterých se pomalým tempem odehrávají minimalistické narativní operace. Kvůli zkratkovitosti miniepizodních příběhů se divákovi evokují různé otázky o minulosti a budoucnosti postav, přičemž vlastní interpretace daných scén je jistý záměr tvůrců. Mizanscéna je zde geniálně komponována a v mnoha záběrech precizně vyvážená (má nejoblíbenější je sekvence u vody). Výborný experimentální relaxační film, díky kterému jsem se na necelých 76 minut ponořil do stavu krystalické filmové meditace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] ()

JohnMiller 

všechny recenze uživatele

A to som si myslel, že už neuvidím dlhšie kamerové zábery než aké nakrúcal Maďarský režisér Béla Tarr . Mýlil som sa pretože Benedek Fliegauf ich má oveľa dlhšie.. Paradoxne, takisto Maďarský režisér však poňal v tejto snímke strih tak trocha originálnejšie. Každý jeden záber má v sebe zakomponovanú samostatne fungujúcu poviedku v ktorej zahrá zopár hercov. Znie to síce zaujímavo a úchvatne ale ide o veľmi jednoduchú a nudnú záležitosť kde kamera berie záber zďaleka a tak sa niekedy divákovi môže zdať že pozerá skôr cez okno než že by sledoval film. Plusom je to, že, na šťastie, nie je dĺžka prepálená. Má to iba 75 minút, takže kto má rád práce Bélu Tarra zívať od nudy nebude. ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Cinepur Choice 07 - Nejgeniálnější spořič obrazovky, jaký jsem kdy viděl. Benedek Fliegauf, jeden z nejprogresivnějších filmařů posledních let, připravil pro rok 2007 lahůdku pro ty největší a nejzanícenější filmové fajnšmekry. Mléčná dráha nemá s filmem jako takovým v podstatě vůbec nic společného, úplná absence "postav", jakéhokoliv dějového schematu, hudebního doprovodu apod. [==] U Fliegaufa, jenž má za sebou prozatím tři celovečerní snímky, je jasně vidět značný formální posun. Zatímco Houština představuje určitý narativní experiment (originální užití kamery jakožto výrazového prostředku k vyjádření zainteresovanosti i odcizení zároveň), v Dealerovi (významný úspěch na mezinárodním poli) se svým stylem vyhranil a evidentním způsobem odlišil od zbytku nejen evropské produkce. V Mléčné dráze Fliegauf již známé postupy přehodnotil, dále rozvedl a nechal vzniknout neuvěřitelně živoucímu (až extrémnímu) dílu. V mnohém tak předčil, dovolím si tvrdit, i svého učitele, nejuznávanějšího maďarského režiséra současnosti, Bélu Tarra. [==] Deset (statických) záběrů odehrávajících se během jednoho dne, precizně zkomponovaná a vyvážená mizanscéna, všudypřítomné hluky a ruchy dotvářejí specifickou a naprosto ojedinělou atmosféru. I když je všechno velmi rozvleklé a pomalé, stále se něco děje, ani na okamžik se jednotlivá scéna nezastaví, neustálý pohyb občas také signalizoval zvuk přicházející mimo obraz. [==] Kvalitativní úroveň jednotlivých sekvencí se možná někomu bude zdát poněkud odlišná, osobně si myslím, že se každá ze scén pouze snažila diváka naladit na jinou úroveň vnímání (divácké percepce). Proto je potřeba být na snímek stoprocentně nalazen a věnovat mu plnou pozornost, vnímat každý sebemenší detail či rozdíl. Od věci by rozhodně nebylo předchozí menší seznámení s tvorbou Bély Tarra. [==] Nevím úplně přesně (jestli vůbec trochu), co bylo uměleckým záměrem tvůrce. Nicméně dvě své hypotézy tady lehce předestřu. Technické možnosti dnešní doby zcela potírají rozdíl mezi časem a prostorem, vztah mezi nimi je proměnlivý a dynamický. Rychlost pohybu prostorem se stává předmětem lidské vynalézavosti. Čas začal být závislý pouze na technologii. V současnosti se lze kamkoli dostat ve víceméně stejném časovém horizontu, v dřívějších dobách tomu tak nebylo, cestu do dalekých končin bylo tedy možné spojovat nejen s velkou (prostorovou) vzdáleností, ale i časem stráveným na cestě do cílové destinace, který v konečném součtu značně nabobtnal (řád měsíců, někdy i let)... Další myšlenku uvedu již jen v krátkosti a ve zkratce. Rozdíl mezi tím, co je pevné (stálé) a kapalné (nestálé, pomíjivé). V podstatě zanikne všechno, ale v určité dané jednotce času toto lze rozlišovat, statické záběry a jednotlivé pevně ukotvené segmenty záběrů (strom, jezero apod.) představují právě tu pevnost, zatímco např. postavy (plavec, biker, stařenka) zobrazují kapalnost (nestálost, pomíjivost) lidského života... [==] V době, kdy se každý druhý film vyznačuje ruční roztřesenou a švenkující kamerou, zběsilým střihem, na mě tento unikát zapůsobil jako balzám na duši. Suma sumárum výjimečný divácký zážitek, který bych si rád ještě někdy zopakoval. () (méně) (více)

Galerie (3)

Reklama

Reklama