Mléčná dráha
-
Tejút
-
Mliečna cesta
(festivalový název) -
Mliečna dráha
(festivalový název) -
Milky Way
-
Milky Way
Experimentální / Poetický
Maďarsko, 2007, 76 min
Česko-Slovenská filmová databáze
JohnMiller
A to som si myslel, že už neuvidím dlhšie kamerové zábery než aké nakrúcal Maďarský režisér Béla Tarr . Mýlil som sa pretože Benedek Fliegauf ich má oveľa dlhšie.. Paradoxne, takisto Maďarský režisér však poňal v tejto snímke strih tak trocha originálnejšie. Každý jeden záber má v sebe zakomponovanú samostatne fungujúcu poviedku v ktorej zahrá zopár hercov. Znie to síce zaujímavo a úchvatne ale ide o veľmi jednoduchú a nudnú záležitosť kde kamera berie záber zďaleka a tak sa niekedy divákovi môže zdať že pozerá skôr cez okno než že by sledoval film. Plusom je to, že, na šťastie, nie je dĺžka prepálená. Má to iba 75 minút, takže kto má rád práce Bélu Tarra zívať od nudy nebude.(16.9.2014)
honajz
Tady někdo viděl Benninga a chtěl to udělat po svém. Akorát nepochopil, že nestačí jen zapikolovat kameru s výhledem na hezký obraz a nechat "esteticky" lidi co nejpomaleji procházet / jezdit / postávat / tancovat kolem. Chce to i nějakou myšlenku, kterou Bennng ve svých filmech má (a navíc má záběry daleko kratší). Tam, kde Benning během tří minut odvypráví anekdotu o zaparkovaném autě u silnice bez řidiče, tam tento film deset minut bezradně sleduje buď holku, co se jde vyčurat, nebo kluka, co jde kakat, aby pak šel s někým druhým honit stan, který jim uletěl. Pointa chybí a vtipné to taky není. A v tom je problém tohoto filmu Tvůrce se až příliš spolehl na estetičnost svých obrazů a popocházení lidí v něm, až zapomněl, jestli tím taky chce kromě toho něco říct. Spoustu scén si člověk může vyložit všelijak. A není to dobře. Třeba baba, co opustí kočárek a rybář přijede, aby jí ho vrátil - udusila snad ona dítě a šla se utopit? Nebo je rybář její manžel a jen ho šla vítat? Nebo ta scéna s kontejnery - jde o detektiva, který objevil unesenou dívku? Chlápka, co si z Asie nechal poslat manželku? Černoch, co tam má kontejnery na starosti, je v pohodě? A co skákací hrad? Jsou děda a holčička mešuge? Nebo jde o parafrázi života a umírání? Případně - když vezmu tu nechutnou šukací scénu v bazénu, znásilňuje snad dědeček vnučku? Autor nám,na rozdíl od Benninga, neposkytuje vodítka a nechává diváka,ať si domyslí, co chce. Což mi přijde nefér. Jako by sám nevěděl, co chce říct, a záběry koncipoval jen na základě formalismu a manýrismu. I když sem vrazím tu obehranou paralelu "začíná to ráno a končí večer". Některé záběry krajiny jsou pěkně (sněhulák, noční město, ranní pole), ale celková koncepce připomíná spíše slow TV než film to už bych mohl za celovečerák pokládat záběry z kabiny vlaku při cestě z jednoho města do druhého. Stačilo by po cestě rozvěsit pár transparentů, které by se spojily v závěru v jednu myšlenku, a měl bych experimentální umění jak sviň. Nebo jako Fliegauf.(5.5.2020)
Subjektiv
Hmmm, proč se mi ten Tejút líbí, když se v něm vůbec nic neděje? Neumím moc dobře odpovědět. V té směsi několika obrazů snímaných naprosto nehybnou kamerou je něco magického. A přitom... Střih je vzácný a slouží jen oddělení rozdílných prostorů, které jsou zabírány. Film je jako výstava uměleckých fotografií, které se náhodou pohybují. Kino se mění v galerii. Rytmus filmu je tak pomalý a relaxační jako posezení v parku, na mezi, na poli, na sídlištní lavičce - kolem procházejí lidé, o nichž nic nevíte. Na člověka má i trochu podobné účinky jako relax v přírodě - nikoliv však stejné, což je dáno především tím, že člověk si při sledování Tejútu pořád uvědomuje, že jde o film, který zřejmě někdo točil s jakýmsi účelem. Je možné, že na ten účel nikdy nepřijde, ale při jeho hledání objevuje drobnosti, které jsou v jiných filmech také přítomny, ale v hektičnosti všeho dění a neustálé nutnosti zasazování do kontextu předchozího nemá šanci je postřehnout a ocenit. První záběr působí na někoho asi sterilně, ale... rozednívá se v něm a kdo ví něco o funkci větrných elektráren si uvědomí, že ta vrtule se točí nějak rychle. Ten záběr je možná zrychlený, což vytváří velmi subtilní kontrast se zbytkem filmu, v němž si plynutí času a pohyby musíme vychutnat takové, jaké opravdu jsou. Pohyby jsou pomalé (kouř z hořícího hnízda) a rychlé (stan unášený větrem), jevy blízké a vzdálené. Někdy dokonce pohyby se vzdáleností zdánlivě ztrácejí svou rychlost, jako lžíce bagru v pozadí bikerské scény. Nejextrémnější "ztrátu rychlosti" pak máme možnost pozorovat skrz celý film: postup dne, který je tvořen zdánlivým velmi pomalým pohybem nebeských těles. Pomalým se ovšem pouze jeví, ve skutečnosti má nejvyšší rychlost ze všech zpodobněných pohybů. Fliegauf nám ostatně v jedné scéně tento "pohyb" zprostředkovává přímo, čímž demonstruje, že volba dlouhoohniskového objektivu nebyla ani trochu náhodnou. Prostor se díky němu a vůbec celkové kompozici obrazu táhne do nekonečna. Přes svou nekonečnost ovšem obraz, stejně jako většina nekonečných množin v matematice, neobsahuje vše, mnohdy v něm právě klíčové dění chybí. Pozornost diváka je tak obracena k prostoru mimo záběr, který je ovšem součástí světa Tejútu. Co se událo mezi ženou s kočárkem a mužem, který kočárek odvezl? To se nikdy nedovíme a není šance rozumně se to domyslet. Něco se ale jistě stalo. Tento příklad je nejzřejmější, ovšem lze jich nalézt i více. Ultimátně jde opět o pohyb nebeských těles. Ale jsou tu i jiné drobnosti. V milostné scéně si spíše než aktu samého všímáte vln, které rytmické pohyby milující se dvojice zdvihají v bazené. Ve scéně s bikery si uvědomíte svou neschopnost zároveň sledovat pracující bagr a cyklistovy skoky. Ale možná jsem takhle neschopný jen já. V souvislosti s "pohybem dne" jsem si zase uvědomil, jak byl Fliegauf milosrdný. Správně měl Tejút trvat několik hodin a ne 75 minut... Nu, užil jsem si nádherné kompozice a leccos si o filmu navymýšlel. Když někdo řekne: "OK, ale v tom že má být hloubka!?" nedokážu už přinést další argumenty a tak jeho postoj zůstává legitimním a nikoliv primitivním. Pokud mi ovšem nepřeje, abych se udávil!(20.6.2010)
Mairiel
Nejlepší komediální povídkový film, jaký jsem viděla. Až na to, že jednotlivé části nebyly až tak povídky jako spíš prodloužené filmové obrazy s pointou a ke komedii v tradičním slova smyslu to má taky dost daleko. Působivá práce s kompozicí, vtipné, absurdní, někdy mrazivé náměty, napínavé, pomalé, ale v žádném případě nudné. Na závěr přidám ještě zatím ne úplně promyšlený osobní postřeh o souvislosti skutečně vážných témat (stará paní a kontejnery) s chybějícím horizontem v obraze - co si o tom myslíte?(24.10.2010)
Lavran
Na ambientní hudbě je nejpřitažlivější, jakou míru svobody poskytuje posluchačům. Napříč skladbou nás nevede melodie, často ani poznatelný rytmus, ale potenciálně nekonečná řada násobících se možností výběru, které nelze předvídat. Tak je umožněno zaposlouchat se do celku, nechat se jím doslova prostoupit, ale zároveň se dle libosti zachytávat konkrétních zvuků a detailů, užívat si jejich "kontextuální individualitu". Fliegaut neoznačil Tejút za "ambientní film" nadarmo, neboť tento fascinující princip převádí i na obrazy. V deseti dlouhých perfekcionisticky komponovaných záběrech-plátnech, kterým je rovnocenným partnerem barvitá "hudební krajina", nám dává možnost vnímat jejich celkovost/celistvost, uklidňující vyváženost kompozice, stejně jako rozličné drobné i nepřehlédnutelné akce a pohyby s náznaky narace, jež se v nich odehrávají. A nikdo a nic nám nediktuje směr pohledu, natož interpretaci viděného a slyšeného, oznamuje se před námi dokonale čisté, otevřené dílo, mléčná dráha vjemů, kde vše má rovnocennou příležitost uhranout. Tejút by však mohl být promýšlen i jako film "procesuální". Prostřednictvím oněch drobných dějů jako by připomínal, že bytí je především změna, pohyb, aktivita a proces. Rozvážné pohyby - ať už jde o vrtochy lidských figur nebo postup mračen - totiž zviditelňují patos trvání, plynutí času, na něž je tak možno se napojit, splynout s ním a dosáhnout duševního obrody. Tejút učí slyšet a vidět, radovat se z naslouchání a dívání se, vnímat svět v zevrubné plnosti. Vedle toho také, že věčnost je v unikajícím přítomném. Jinak řečeno, ve skutečnosti.(28.8.2011)