Reklama

Reklama

Mléčná dráha

  • Maďarsko Tejút (více)
všechny plakáty
Experimentální / Poetický
Maďarsko, 2007, 76 min

Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (64)

Subjektiv 

všechny recenze uživatele

Hmmm, proč se mi ten Tejút líbí, když se v něm vůbec nic neděje? Neumím moc dobře odpovědět. V té směsi několika obrazů snímaných naprosto nehybnou kamerou je něco magického. A přitom... Střih je vzácný a slouží jen oddělení rozdílných prostorů, které jsou zabírány. Film je jako výstava uměleckých fotografií, které se náhodou pohybují. Kino se mění v galerii. Rytmus filmu je tak pomalý a relaxační jako posezení v parku, na mezi, na poli, na sídlištní lavičce - kolem procházejí lidé, o nichž nic nevíte. Na člověka má i trochu podobné účinky jako relax v přírodě - nikoliv však stejné, což je dáno především tím, že člověk si při sledování Tejútu pořád uvědomuje, že jde o film, který zřejmě někdo točil s jakýmsi účelem. Je možné, že na ten účel nikdy nepřijde, ale při jeho hledání objevuje drobnosti, které jsou v jiných filmech také přítomny, ale v hektičnosti všeho dění a neustálé nutnosti zasazování do kontextu předchozího nemá šanci je postřehnout a ocenit. První záběr působí na někoho asi sterilně, ale... rozednívá se v něm a kdo ví něco o funkci větrných elektráren si uvědomí, že ta vrtule se točí nějak rychle. Ten záběr je možná zrychlený, což vytváří velmi subtilní kontrast se zbytkem filmu, v němž si plynutí času a pohyby musíme vychutnat takové, jaké opravdu jsou. Pohyby jsou pomalé (kouř z hořícího hnízda) a rychlé (stan unášený větrem), jevy blízké a vzdálené. Někdy dokonce pohyby se vzdáleností zdánlivě ztrácejí svou rychlost, jako lžíce bagru v pozadí bikerské scény. Nejextrémnější "ztrátu rychlosti" pak máme možnost pozorovat skrz celý film: postup dne, který je tvořen zdánlivým velmi pomalým pohybem nebeských těles. Pomalým se ovšem pouze jeví, ve skutečnosti má nejvyšší rychlost ze všech zpodobněných pohybů. Fliegauf nám ostatně v jedné scéně tento "pohyb" zprostředkovává přímo, čímž demonstruje, že volba dlouhoohniskového objektivu nebyla ani trochu náhodnou. Prostor se díky němu a vůbec celkové kompozici obrazu táhne do nekonečna. Přes svou nekonečnost ovšem obraz, stejně jako většina nekonečných množin v matematice, neobsahuje vše, mnohdy v něm právě klíčové dění chybí. Pozornost diváka je tak obracena k prostoru mimo záběr, který je ovšem součástí světa Tejútu. Co se událo mezi ženou s kočárkem a mužem, který kočárek odvezl? To se nikdy nedovíme a není šance rozumně se to domyslet. Něco se ale jistě stalo. Tento příklad je nejzřejmější, ovšem lze jich nalézt i více. Ultimátně jde opět o pohyb nebeských těles. Ale jsou tu i jiné drobnosti. V milostné scéně si spíše než aktu samého všímáte vln, které rytmické pohyby milující se dvojice zdvihají v bazené. Ve scéně s bikery si uvědomíte svou neschopnost zároveň sledovat pracující bagr a cyklistovy skoky. Ale možná jsem takhle neschopný jen já. V souvislosti s "pohybem dne" jsem si zase uvědomil, jak byl Fliegauf milosrdný. Správně měl Tejút trvat několik hodin a ne 75 minut... Nu, užil jsem si nádherné kompozice a leccos si o filmu navymýšlel. Když někdo řekne: "OK, ale v tom že má být hloubka!?" nedokážu už přinést další argumenty a tak jeho postoj zůstává legitimním a nikoliv primitivním. Pokud mi ovšem nepřeje, abych se udávil! ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Spontánní zen, který nepatrně hyzdí jen povídka s kontejnery, v níž Fliegauf nezobrazuje volné plynutí věcí, ale sociální komentář. Ostatní "statické" výjevy jsou bez debat geniální a testují schopnost diváka trpělivě číst obraz nikoli jen s použitím racionality, ale především prostřednictvím emocí. Fliegauf přiblížil filmové plátno galerii a sledování filmu meditaci. Mléčná dráha skutečně naplňuje podtitul ambientní film, protože dokáže být zároveň nenápadně "v pozadí" a přitom výrazně určovat vnímání času a prostoru. Jedno z mistrovských využití narativity v její "elementární" podobě. ()

Reklama

Blizzard 

všechny recenze uživatele

Stejně jako v případě Dealera, ani tento snímek mě bohužel příliš neoslovil. Film se skládá z několika více či méně statických záběrů doprovázených ambientní hudbou. Některé části jsou zajímavé, nápadité a atraktivní, jiné však nudné a průměrné. Jako krátkometrážní a samostatné filmy s kapku zkrácenou stopáží bych je přijal i vřeleji, ale jako nestabilní celek čítající 82 min jej musím hodnotit o něco níže. (6/10) ()

Rob Roy 

všechny recenze uživatele

Zážitek. A s rozumnou stopáží, to se cení. Kdekoliv jinde než na velkém plátně nemůže Tejút vyniknout, zakázal bych ho vydávat na DVD. V divxu uvidíte leda velký kulový (no dobře, pár teček) a spousta minimalistických pohybů v obraze vám unikne. Film, u kterého se bavíte tím, jak ho čtete. -- Pokud vás zaujme, doporučuji tenhle článek http://cinepur.cz/article.php?article=838 ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

cinepur-choice 07 ... Nejgeniálnější spořič obrazovky, jaký jsem kdy viděl. Benedek Fliegauf, jeden z nejprogresivnějších filmařů posledních let, připravil pro rok 2007 lahůdku pro ty největší a nejzanícenější filmové fajnšmekry. Mléčná dráha nemá s filmem jako takovým v podstatě vůbec nic společného, úplná absence "postav", jakéhokoliv dějového schematu, hudebního doprovodu apod. [==] U Fliegaufa, jenž má za sebou prozatím tři celovečerní snímky, je jasně vidět značný formální posun. Zatímco Houština představuje určitý narativní experiment (originální užití kamery jakožto výrazového prostředku k vyjádření zainteresovanosti i odcizení zároveň), v Dealerovi (významný úspěch na mezinárodním poli) se svým stylem vyhranil a evidentním způsobem odlišil od zbytku nejen evropské produkce. V Mléčné dráze Fliegauf již známé postupy přehodnotil, dále rozvedl a nechal vzniknout neuvěřitelně živoucímu (až extrémnímu) dílu. V mnohém tak předčil, dovolím si tvrdit, i svého učitele, nejuznávanějšího maďarského režiséra současnosti, Bélu Tarra. [==] Deset (statických) záběrů odehrávajících se během jednoho dne, precizně zkomponovaná a vyvážená mizanscéna, všudypřítomné hluky a ruchy dotvářejí specifickou a naprosto ojedinělou atmosféru. I když je všechno velmi rozvleklé a pomalé, stále se něco děje, ani na okamžik se jednotlivá scéna nezastaví, neustálý pohyb občas také signalizoval zvuk přicházející mimo obraz. [==] Kvalitativní úroveň jednotlivých sekvencí se možná někomu bude zdát poněkud odlišná, osobně si myslím, že se každá ze scén pouze snažila diváka naladit na jinou úroveň vnímání (divácké percepce). Proto je potřeba být na snímek stoprocentně nalazen a věnovat mu plnou pozornost, vnímat každý sebemenší detail či rozdíl. Od věci by rozhodně nebylo předchozí menší seznámení s tvorbou Bély Tarra :o). [==] Nevím úplně přesně (jestli vůbec trochu :o), co bylo uměleckým záměrem tvůrce. Nicméně dvě své hypotézy tady lehce předestřu... Technické možnosti dnešní doby zcela potírají rozdíl mezi časem a prostorem, vztah mezi nimi je proměnlivý a dynamický. Rychlost pohybu prostorem se stává předmětem lidské vynalézavosti. Čas začal být závislý pouze na technologii. V současnosti se lze kamkoli dostat ve víceméně stejném časovém horizontu, v dřívějších dobách tomu tak nebylo, cestu do dalekých končin bylo tedy možné spojovat nejen s velkou (prostorovou) vzdáleností, ale i časem stráveným na cestě do cílové destinace, který v konečném součtu značně nabobtnal (řád měsíců, někdy i let)... Další myšlenku uvedu již jen v krátkosti a ve zkratce. Rozdíl mezi tím, co je pevné (stálé) a kapalné (nestálé, pomíjivé). V podstatě zanikne všechno, ale v určité dané jednotce času toto lze rozlišovat, statické záběry a jednotlivé pevně ukotvené segmenty záběrů (strom, jezero apod.) představují právě tu pevnost, zatímco např. postavy (plavec, biker, stařenka) zobrazují kapalnost (nestálost, pomíjivost) lidského života... [==] V době, kdy se každý druhý film vyznačuje ruční roztřesenou a švenkující kamerou, zběsilým střihem, na mě tento unikát zapůsobil jako balzám na duši. Suma sumárum výjimečný divácký zážitek, který bych si rád ještě někdy zopakoval. ()

Galerie (3)

Reklama

Reklama