
Mléčná dráha
-
Tejút
-
Mliečna cesta
(festivalový název) -
Mliečna dráha
(festivalový název) -
Milky Way
-
Milky Way
Experimentální / Poetický
Maďarsko, 2007, 76 min
Režie:
Benedek FliegaufScénář:
Benedek FliegaufKamera:
Gergely PohárnokHudba:
Raptor's KollektívaProducenti:
András MuhiObsah
-
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír.(oficiální text distributora)
-
Vrcholný snímek Mléčná dráha je dílem, jež se vymyká jakýmkoli standardům - opus, jehož podtitul zní „ambientní film" - jako by představoval první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti přibližně stejně dlouhých záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne, přičemž interpretaci divákovi ještě znesnadňuje absence hudby i mluveného slova. Mezi klíčové atributy Mléčné dráhy patří zejména bravurně rozehrávaná mizanscéna, důsledná distance kamery a minuciózní zvuková stopa, rozepjatá v mantinelech ambientního žánru, jak jej v 70. letech definoval skladatel, hudebník a teoretik Brian Eno. I díky tomu se Fliegaufových deset filmových haiku hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie.
Dominantním formálním prvkem je pohyb uvnitř nehybnosti: důsledná práce s tím, co v obraze zůstává, co do něj vstupuje a co z něj mizí. Dílčí scény, ohraničené časoprostorem jediného dne, představují výjevy z každodenního života, které nabírají díky své délce, záměrné obsahové enigmatičnosti a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek nepokrytě meditativní rozměr. Autorova režijní brilance je patrná ve výtvarně nápaditých kompozicích s patřičnou hloubkou pole, sofistikovaném zasazení předmětů a postav do plenéru i v práci s juxtapozicemi barevného spektra.
Tím, co dělá Fliegaufův film skutečným blížencem ambientní hudby, je však jeho schopnost vyladit diváka na různé úrovně pozornosti a způsob, jakým tvůrce nakládá s umístěním a akcentací detailů uvnitř i vně svých „pláten" (stěží postřehnutelný muž za oknem na sídlišti, pobrukování dítěte, slučující pohled kamery s okem lidského pozorovatele). Mléčnou dráhu kupodivu neproblematizuje ani režisérova snaha vtěsnat do těchto - bez jakéhokoli kontextu předkládaných - obrysů situací jakýsi minimalistický narativ: nevšední sílu ryze kontemplativních obrazů tyto mikroskopické zápletky nenarušují, naopak nám poskytují interpretační svobodu a umocňují zklidňující efekt díla.
Sonická vrstva snímku, jež využívá typických postupů „nature inspired ambient music" - tedy zpřítomnění všech základních živlů: environmentálních hluků bouřky, štěkotu psů a permanentního zpěvu ptáků dohromady s typicky hučivou elektronickou plochou a ryze urbánními motivy - je extenzí autorova podivuhodného vizuálního stylu. Dominantní horizontála obrazu jako kdyby v této síti zvuků nalézala významovou, metafyzickou vertikálu.
Pokud přijmeme základní Enovu premisu, že ambient musí být stejně přeslechnutelný jako poutavý, můžeme říci, že Mléčná dráha nezůstává svému podtitulu nic dlužna. Fliegaufův film / zenová instalace / dynamický spořič obrazovky je ekvivalentem hudebního žánru, který pomocí specifického zvukového prostoru utváří naši pocitovou orientaci.(Letní filmová škola)
- přehled
- komentáře
- zajímavosti
- ocenění
- videa
- galerie
- ext. recenze
- ve filmotéce
- v bazaru
- diskuze
-
Photo ©
Mairiel
Nejlepší komediální povídkový film, jaký jsem viděla. Až na to, že jednotlivé části nebyly až tak povídky jako spíš prodloužené filmové obrazy s pointou a ke komedii v tradičním slova smyslu to má taky dost daleko. Působivá práce s kompozicí, vtipné, absurdní, někdy mrazivé náměty, napínavé, pomalé, ale v žádném případě nudné. Na závěr přidám ještě zatím ne úplně promyšlený osobní postřeh o souvislosti skutečně vážných témat (stará paní a kontejnery) s chybějícím horizontem v obraze - co si o tom myslíte?(24.10.2010)
Blizzard
Stejně jako v případě Dealera, ani tento snímek mě bohužel příliš neoslovil. Film se skládá z několika více či méně statických záběrů doprovázených ambientní hudbou. Některé části jsou zajímavé, nápadité a atraktivní, jiné však nudné a průměrné. Jako krátkometrážní a samostatné filmy s kapku zkrácenou stopáží bych je přijal i vřeleji, ale jako nestabilní celek čítající 82 min jej musím hodnotit o něco níže. (6/10)(22.1.2009)
nascendi
Napriek veku som z času na čas prekvapovaný tým, čo sa chce vydávať za umenie. Pripomína mi to abstraktné maliarstvo, kde svorka snobov s hlboko precíteným a sústredeným výrazom v tvári mudruje nad obrazom, ktorý je tvorený čiernym bodom na bielom poli. Ďakujem, nechcem. Doteraz som prežil bez "ambientného filmu" a verím, že to pôjde tak aj naďalej.(30.1.2017)
lamps
Nejprve jsem z benevolence nechtěl dávat žádné hodnocení, protože jsem to ani nedokoukal, ale když si s odstupem času na film vzpomenu, zalévá mě vůči němu čím dál větší naštvanost, Snímek, v němž se nestane absolutně nic, co by dávalo jakýkoli racionální význam, pro mě prostě není záležitostí hodnou vyzdvihování či zájmu. Ještě více mám teď naopak potřebu vynášet do nebes klasickou naraci, která dokáže diváka oslovit a dokonce udržet vzhůru - tohle je zajímavé možná opravdu jen tím, jak je to troufale nezajímavé.(2.5.2017)
Spike17
Sledování tohoto „ambientního“ filmu bych přirovnal ke stavu meditace. Statická kamera v deseti různých záběrech snímá různá prostředí, ve kterých se pomalým tempem odehrávají minimalistické narativní operace. Kvůli zkratkovitosti miniepizodních příběhů se divákovi evokují různé otázky o minulosti a budoucnosti postav, přičemž vlastní interpretace daných scén je jistý záměr tvůrců. Mizanscéna je zde geniálně komponována a v mnoha záběrech precizně vyvážená (má nejoblíbenější je sekvence u vody). Výborný experimentální relaxační film, díky kterému jsem se na necelých 76 minut ponořil do stavu krystalické filmové meditace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA](2.11.2016)