U2 3D

Jestliže jsem v předchozím komentáři k filmu Láska je láska osazenstvo sálu chválil, tady bych si pro změnu dovolil malý remix. Vadí mi lidé, kteří mají neukojitelnou potřebu při jakékoli tiché pasáži sousedovi šuškat, že tady to Bonovi ujelo, támhle se uklepl bubeník, tuhle zase byli v záběru dva kameramani, že na jejich domácím kině by rozhodně byl lepší zvuk, a k večeři že si dají brambory na loupačku. Nerozumím tomu. Před nimi hraje kapela ze světové TOP pětky, která předvádí dokonalou profesionální práci v obložení stotisícového davu, a oni ani na chvilku nedokážou vypnout a dopřát si, aby k nim došel pocit výjimečnosti okamžiku. Jistě, ´třidéčko´ přítomnost v samotném kotli nikdy nenahradí, zaplať kdokoli! Ale pokud v této technice spatřuji nějaký smysl, pak právě v takovýchto případech. V souvislosti s tím bych svůj komentář rád věnoval Jamesu Cameronovi, jehož Avatar nedosahuje v porovnání se záznamem koncertu U2 ani kolíků Bonovy kytary. (20.01.2012)

85 minut trvající orgasmus. Nejúchvatnější věc k vidění vůbec. FUCKING BRILLIANT. U2 vám umožní být nejen na jejich koncertě, ale být přímo upřostřed nich.. Co už chcete víc? Tohle je maximální hranice, která nemůže být překonána.. Když Bono natahoval do publika při Sunday Bloody Sunday ruku, tak polovině lidí z tý extáze spadly brejle z ksichtu.. (23.10.2008)

Najlepší 3D efekt, aký som v kine kedy zažil. Režiséri sa umne nevyhýbajú žiadnym záberom, rovnomerne sledujeme akciu na pódiu, v publiku a pozeráme sa aj na perspektívne zábery masy na štadióne. Perfektný playlist vydareného turné, ktoré nebolo tak sebestredné, ako tie dve z 90tych rokov. Jedinou nevýhodou je dĺžka, kľudne by som vydržal v kine aj celý regulérny koncert v Buenos Aires, ktorý bol určite ešte o hodinu dlhší. (16.09.2012)

Když jste děti sníte o tom, že jednou budete kosmonauti nebo třeba vládci na severní polokouli planety země. Jako starší už uvažujete racionálně. Vaše sny jsou v rozmezích...ehm... normálna?? Jo jasně! Můj sen byl jít na koncert U2. Nevlastním peněz jako želez, ba ani auto, kterým bych se dopravil do Prahy, pokud by mi kapela udělala tu radost a přijela. Zhola nic. Pak přišla koncertní šňůra by Pellington. Imax daleko, auto pořád v nedohlednu. Vztek, nohy pomalu až za hlavou a představa, že už zase prošvihnu šanci, která se neopakuje, byla děsivá. Možná až apokalyptická. Bůh byl milostiv (nebo prostě nechtěl čumět na idiota, kterej se furt vzteká, že mu jeho životní šance vždycky proletí mezi prsty) a přivezl mi U2 do Plzně. Lidi...wow... Když vidíte Bona, kterému kapou kapičky potu po čele, fanoušky, kteří skákají jako blázni...to je je prostě nepopsatelný. Nebudu psát, co jsem zažil (to si chci nechat ukotvený ve svý hlavě) a řeknu prostě jen: jděte na to!!!! P.S z úvodního řevu publika a zařvání: Unos, dos, tres, catorce jsem se málem vrhnul přes sedačky přede mnou a ječel s těma lidma... (03.05.2009)

Vidět a slyšet U2 naživo je jeden z mých koncertních snů a pořád doufám, že se mi brzy vyplní. Sedět jak zařezaná v kině, mít všechny na dosah a ještě se dívat Bonovi do očí...nádhera. Už jenom při pohledu na publikum mi běhal mráz po celém těle, což jen tak nezmizelo. Naprosto mě dostala New Year's Day a Sometimes You Can't Make It On Your Own. (edit: podruhý je to ještě lepší a silnější zážitek!) (13.11.2008)