Identifikace ženy

Tenhle Antonioni se mě nějak nedotkl. Řemeslně jako vždy na výši, hlavně Di Palmova kamera úchvatná, ale myšlenkově mi to přišlo poněkud pubertální – ano, ženy jsou záhadná stvoření, ale pro mě záhadná jinak a v jiných věcech, než ukazuje tento film. Jaksi se mi nepovedlo ztotožnit s postavou mého věku, která pořád ještě řeší to, co řeší, takže jsem protentokrát zůstal emočně mimo hru. Ale zase na to, jak mě obyčejně rozčilují sebestředné filmy o režisérech v tvůrčí krizi, to nedopadlo tak hrozně :-) (30.11.2009)

Unylá a rozbředlá umělecká ipsace, která si ve svém manýrismu neví rady a bloumá egocentrickou krajinou Antonioniho duše. Nuda a zahleděnost do sebe. Ztráta konceptu a zřejmě i soudnosti. Spousta redundantních prvků, které pouze mlží. Závěrečné vyústění s motivem kosmické lodi plující vstříc Slunci je za hranicí kýče. (13.02.2007)

Zestárlý film. Více, až se mi podaří zapnout mozek. --- O dva dny později. Mozek již je zapnutý, ale nevím, jak moc se mi podaří definovat můj pocit z Pátrání po jedné ženě. Pořád platí to, že oproti ostatním Antonioniho filmům (těm starším) je tento film zoufale nenadčasový, jestli existuje tenhle termín. Zatímco u Zvětšeniny přemýšlím nad svým místem v tomto světě a jestli vůbec můžu někdy něco pochopit, tak tady přemýšlím, proč zvolil režisér zrovna tuto hudbu, jestli chtěl být současný a s dobou jdoucí, nebo jestli mu připadalo, že ty syntetizátory v sobě obsahují tajemný rozpor rezonující s tajemností ženské duše nebo co. Zároveň mám dojem, že toto téma jsem zpracované ze všech stran a líp od Mistra už viděla a že tento film je pro mě v tomto směru prázdný a tím vlastně i zbytečný. (10.05.2012)

Zvětšenina se mi líbila, byť už tehdy jsem si uvědomoval, že jde o film tzv. na hraně, tzn. při překročení velice jemné meze by se naopak výsledný dojem mohl prudce snížit. Dobrodružství jsem na chuť nepřišel, a tak jsem očekával, jak dopadne mé třetí setkání s tvorbou tohoto uznávaného režiséra. Výsledek je opět víc než rozpačitý, a tak se pro příště už tomuhle italskému tvůrci obloukem vyhnu. Identifikace ženy je typicky festivalový kousek, který určitý typ publika dokáže přivést k nadšení, ale pro převážno většinu běžných filmových fandů jde o nekonzumovatelné dílko. Z mého pohledu je to silně sebestředná, manýristická a především nudná podívaná, po jejímž shlédnutí jsem mohl jen konstatovat, že jsem úspěšně zabil dvě a čtvrt hodiny svého času. Nejde zdaleka jen o přetaženou stopáž a k uzoufání pomalé tempo, ale jde i o kvalitu výpovědi. Na konci jsem totiž o režiséru Nicollovi, jeho hodnotovém žebříčku, vztahu k ženám a pohnutkách, jakými se řídí jeho chování k nim, věděl v podstatě tolik, co na začátku - tedy nic. Celkový dojem: 25 %. (14.09.2009)

Identifikácia ženy má príbeh, ktorý je viac menej iba zámienkou nato, aby hlavná postava dostala priestor pre filozofovanie nad vecami lásky, samoty, spätosti človeka s prírodou, alebo životom moderného človeka v meste. Film plný symbolov a metafor, ktoré sa vám budú chcieť lúštiť podľa toho, ako vás pohltí atmosféra snímky. Potom možno budete rozmýšlať nad tým, či jazda autom v hmle je metafora vzťahu, ktorý nevie, kam sa rúti a kedy z neho kto vystúpi, alebo skúškou partnerovej dôvery v nás. Prečo je na konci minulého storočia intenzívny iba vzťah, ktorý sa nepovažuje za normálny, poprípade pouvažujete nad silnejúcou emancipáciou, keď žena každú jar potrebuje meniť partnerov, bez potreby mať dieťa, alebo či je vtáčie hniezdo symbolom potreby postavy režiséra sa usadiť. Mňa to tentokrát s Antonionim bavilo. (18.11.2012)