Zabudnuté transporty do Estónska
Obsahy(1)
Zapomenuté transporty je jméno cyklu čtyř devadesátiminutových dokumentů historika a politologa Lukáše Přibyla, v nichž se autor věnuje transportům do méně známých koncentračních táborů a ghett na území Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. První ze série dokumentů se věnuje koncentračnímu táboru Salaspils a životu v rižském ghettu. Přibylův dokument je mozaika vzpomínek přeživších českých Židů, deportovaných do Lotyšska v roce 1942. Celý obrazový materiál tvoří pouze dobové autentické záběry a fotografie nalezené v archivech, soukromých sbírkách i pozůstalostech v rodinách po bývalých příslušnících SS. Nemá vypravěče ani průvodní slovo, je sledem osobních zážitků, vyprávěných jejich přímými účastníky. Úplně vás mrazí v zádech, když jednoho muže slyšíte vyprávět o oblíbené zábavě velitele tábora, který téměř při každé návštěvě zastřelil několik vězňů - slovy svědka: "Chodil do tábora jako do bažantnice". Jiný muž zas přežil jako zázrakem raport, při němž za banální krádež nechali postřílet každého druhého nastoupeného. Jeho kamarádi po pravici i po levici už bohužel takové štěstí neměli. V táboře zabíjela nejen brutalita a zvůle esesmanů, ale i tvrdé zimy, při nichž teplota nezřídka klesala i ke dvaceti stupňům pod nulou. Navzdory veškeré hrůze a strádání si lidé v táboře a ghettu snažili uchovat alespoň střípky normálního života, dle hesla "Carpe diem" se jim občas povedlo uspořádat i večírek s tancem. Krádeže na pracovních postech mimo tábor byly pro vězně nejen existenční nutností, ale také jediným druhem odporu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (26)
Jak hodnotit dokument, který sledujete se zatajeným dechem a ještě několik dní si říkáte: Jak se tohle mohlo dít? Jak to ty holky dokázaly - chovala bych se v té situaci stejně, nebo bych byla sobecká a neriskovala život pro kamarádky? Ale proč to člověka tolik zaujme? Je to opravdu výborným zpracováním tématu, nebo spíš jeho chytlavostí? Jak může někdo zůstat chladný, když slyší výpovědi o této době, o těchto lidech? Dokument obsahuje výpovědi žen, které přežily transport z Čech do Estonska (z 1000 Židů z tohoto transportu se konce války dožilo 46), dobové fotografie dokreslující jejich slova a vložené krátké texty s nejdůležitějšími historickými daty pro přesnější zasazení vyprávění do prostoru a času. Vyprávění bylo velmi emotivní, osobně bych uvítala delší faktografický úvod nebo závěr, nejsem historik a potřebuju trochu polopatičtější uvedení do děje než dokumentarista obeznámený s konkrétní situací. ()
Jestli jsem u „Běloruska“ říkala, že se mi to moc líbilo (teda myšleno relativně vzhledem k tématu…), tak u Estonska jsem měla jednou takový pocit a zážitek. Naprosto unikátní, vyjímečné…Ta pozitivní (dá-li se to tak nazvat) sdružená energie žen, které si prošly nespočtem transportů, byla cítit i po letech, i přes tu obrazovku. Hudební doprovod byl více než zajímavý, byl v naprosté symbióze s „transportem do Estonska“, celkově pak nejhlubší zážitek (včetně právě zmiňované hudby) byl na samém závěru dokumentu skládající se z několika fotek, při kterých se zastavuje krev v žilách a jen srdce buší a kdyby to šlo, i to by se na pár okamžiků zastavilo…Jak tam zmiňuje jedna z přeživších – pochopit to nejde, já sama to nechápu a to jsem to prožila, to není k pochopení….Obdivuhodné právě proto o to víc je, že ženy nezatrpkly a bez výjimky každá do jedné na mě působila plností života, duše i ducha. ()
Připomínat si hrůzy 2. světové války je z hlediska paměti národa (-ů) potřebné neustále, a možná v současné době o to více. Autor čtyř celovečerních dokumentů Lukáš Přibyl je navíc dokázal natočit velmi poutavě a poněkud jinak. FILM Autor dokumentů, Lukáš Přibyl, se narodil v roce 1973 v Ostravě, vystudoval politologii a blízkovýchodní studia na Brandeis University u Bostonu (a během dlouhodobé stáže na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě), mezinárodní vztahy a lidská práva na Columbia University v New Yorku, historii na CEU v Budapešti a filozofii a náboženství ve Stockholmu. Kromě práce na projektech v USA (zejména z oblasti politologie), v Čechách publikoval práce o dějinách českých Židů a podílel se na výstavách v Židovském muzeu v Praze. Struktura jeho čtyř dokumentů (trvají v rozmezí 86 - 91 minut) je velmi podobná. Vybral si ze žijících a přeživších čtyři pět lidí, kteří začnou vyprávět svůj příběh. V mnohém na sebe tyto příběhy navazují a proplétají se. A co muselo dát hodně práce, ať sháněním materiálu nebo následně střihem, jsou ústrojně do průběhu vyprávění začleněné dobové fotografie a záběry vztahující se přímo k vyprávěnému. Právě tato struktura působí lépe, než kdybychom sledovali nějaký dramatický film, protože s těmi lidmi "jdeme". Stručně je nám podle všech náležitostí vyprávění dobrých příběhů naznačeno podhoubí, vztahy a okolnosti, čímž se dostaneme do "děje". Abychom pak sledovali osudy hrdinů a aby nás pak skoro neustále mrazilo, když si uvědomíme, že právě nesledujeme nějakou fikci, ale skutečné osudy, jež se skutečně přihodily. Zde sledujeme třeba příběh dívky, která se zamilovala do německého oficíra a ten kvůli ní chtěl zahodit výložky a od nacistů odejít. Příběh dvojice mužů, z nichž jeden hrál blázna a foukal na píšťalu a snažili se dostat do Prahy. Příběh uprchlíků, kteří se přidali k partyzánům... Jeden napínavější (a drsnější) než druhý. Zcela výjimečně - přece jen struktura vyprávění je o něčem jiném - se objeví i záběry hromad mrtvých lidí, nahých v bezejmenných hrobech. Avšak tyto záběry se vztahují k vyprávěnému, přesně souvisejí s příběhem toho kterého pamětníka. Zmiňuji tuto věc zde jen proto, že některým lidem podobné záběry nedělají dobře, jenže bez nich by vyjádřit tu hrůzu nacismu tak nějak nešlo. Příběhy doplňují i vysvětlující mezititulky. Z nichž občas také mrazí. Třeba když si přečtete, že z tisícovky žen přežilo jen 46... I když tři dokumenty byly uvedeny v roce 2008 (Zapomenuté transporty do Běloruska a Zapomenuté transporty do Lotyšska v březnu, Zapomenuté transporty do Estonska v červenci) a jeden vloni v březnu (Zapomenuté transporty do Polska), je na nich znát oněch deset let příprav a natáčení. Natočeno prý bylo přes 400 hodin záznamu ve dvaceti zemích světa. O to obdivuhodnější je řád, který autor jednotlivým dokumentům vtiskl, aby nenudily, a navíc dokázaly předat onen živočišný strach, odvahu, bezmoc i heroické pokusy, jež tehdy lidé prožívali tváří v tvář nejhoršímu zlu, jaké se na snad ve světě objevilo. A jež si musíme neustále připomínat, aby k něčemu podobnému již nedošlo. DVD Žel, k diskům samotným není příliš mnoho co napsat, protože kromě filmů neobsahují nic navíc. Možná je to účel, aby takto dokumenty zapůsobily samy od sebe, a nebyly rušeny komentářem režiséra nebo nějakými doplňujícími záběry. Avšak třeba chybějící kompletní titulková podpora zamrzí. České titulky najdeme pouze u promluv v jiném jazyce (avšak tyto zase dělala renomovaná Anna Karenina). Jediným bonusem je vložený osmistránkový booklet, v němž najdeme zkrácenou verzi rozhovoru Adama Geberta s Lukášem Přibylem, jenž vyšel v Revolver Revue. Pokud jde o technické provedení, po vložení disku se filmy samy spustí, cosi jako menu však najdeme jen u estonského dílu, u ostatních při volbě menu naběhne standardizované menu DVD rekordérů Panasonic. Obraz je navíc letterboxovaný, což však nejspíše bude proto, že množství archivních materiálů by byl problém vyčistit a upravit pro full screen. Na druhou stranu - u podobného, poměrně důležitého obsahu, jsou podobné technické připomínky k DVD provedení irelevantní. Lukáš Přibyl vydal DVD sám, bez jakékoliv distribuční společnosti, koupit se tak dají přes stránky filmu nebo ve vybraných knihkupectvích v centru Prahy (Academia, Terryho ponožky či Knikupectví Franze Kafky), a také na Filmcity. () (méně) (více)
V úvode prevláda dobrá nálada a smiech ženskej partie, ktorá držala pri sebe. Nejako prirýchlo som v duchu vyriekol verdikt, že toto sa Bieloruským transportom nevyrovná. Postupne ale rozprávanie tích, čo prežili bolo čoraz zaujímavejšie, až ma to chytilo tak, ako spomínané "Bielorusko". Niktoré príbehy sú naozaj hodné zfilmovania. Love story s nemeckým dôstojníkom, ktorému pekná židovka dokonca vytrhávala bič z ruky mala napokon smutný koniec. Zaujalo ma rozprávanie o bombardovaní v Hamburgu, v továrni na muníciu. Židia sa tešili na každý nálet, pretože Nemci sa vždy utekali schovať do krytov a v jedálni nechali jedlo na stoloch. Veselý tón z úvodu v závere vystrieda strašná depka. Vraždenie nahých Židov je silná káva. Tu sú silné aj fotografie. Videl som aj nejaké zachované filmy a to je pre silné povahy. Z transportov do Estónska o počte tisíc Židov prežilo 46 žien. --------- absolútne nechápem jedno a dvoj hviezdičkové hodnotenia. Čo ste vlastne čakali od dokumentu? Muzikál na tému holocaoust? Všetky dokumenty sú predsa založené na výpovediach, dobových filmoch a fotografiách...100%. ()
To je opravdu takový problém pojmenovat vĕci pravými jmény? Proč v souvislosti s Bergen-Belsenem autor jednoznačnĕ neuvedl, že ty hromady mrtvol, které byly ukazovány, byly obĕti epidemie skvrnitého tyfu na čemž mĕla lví podíl situace ke konci války ? Jaktože ty údajné masové hroby v Estonsku nebyly nikdy nalezeny ? Sovĕti odkryli akorát hromadné hroby v oblasti Katynĕ. Dokonce ani v Babim Jaru žádné hromadné hroby neobjevili. Za ryze tendenční dokument dávám opĕt bez bodu ... ()
Galerie (7)
Photo © Falcon
Reklama