Pokušení svatého Toníka

kafkovská vize pobaltského Estonska v rozvíjejícím se kapitalismu. Výrazově hodně silné především v některých surrealistických scénách, u kterých jsem byl v rozpacích mezi zděšením a smíchem. A i když to chvílemi bylo hodně utahané, tak se mi to líbilo na slabší 4 hvězdičky a rád si to zopakuju a doufám že i užiju víc těch bizardností a absurdit. Je to bezpochyby další z filmů, které v TV neuvidíte a musíte si na něj zajít na festival nebo hledat v prohnilých a nebezpečných vodách internetu. [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (09.04.2013)

Skutočne netuším, či som pri nejakom filme pocítil takú rôznorodú paletu pocitov ako pri mojom prvom stretnutí s estónskou kinematografiou. Akýsi hlbší zmysel sekvencií vo filme poznajú azda len sami tvorcovia, mne sa ho po prvom pozretí odhaliť určite nepodarilo, no celkové poňatie snímky na mňa zapôsobilo v nevídanej miere. To, do akej miery vo vás film vyvolá asociácie na iné kinematografické počiny, závisí len od rozsahu vašich filmových obzorov. Film, o ktorom sa ťažko píše, aby človek prezradil čo najmenej tajomstiev, ktoré skrýva, je pretkaný zmesou filozofických úvah, narážok na zväčša nezávislé trendy a autorských tvorcov (pri jednej scéne som si spomenul na Wendersove Nebo nad Berlínom), pripraví v záverečných minútach milé prekvapenie i pre priaznivcov brakovejšej formy kinematografie. (07.08.2010)

Každý správny filmový festival musí mať svoju najväčšiu bizarnosť. St.Tony vtipne pomenovaný Toník nemal (pre mňa) tento rok v KV konkurenciu. Podobne tak i hlavný predstaviteľ, ktorý i na náhodných okoloidúcich na uliciach KV posobil ako prízrak z inej planéty. Podobne bizarné nech je teda i moje hviezdičkovanie. P.S. Najhúfnejšie opúšťaný film festivalu (čo ma oprávňuje myslieť si, že som normálny - čítajúc si po sebe druhú vetu komentára). P.P.S. Najexkluzívnejšie použitie (a self zneužitie) motorovej píly v histórii. (06.07.2010)

(CINEMA MUNDI 2011) Nejlepší film z necelé dvacítky titulů, které jsem na letošním ročníku zhlédnul, je zároveň nejhůře převoditelný do slov. Nejde o to, že by se jednalo o tak nepřístupnou podívanou, ačkoliv je dobré vědět, do čeho se jde (název podle Dáliho malby, zároveň odkaz na duchovního, závěrečná dedikace mj. Buňuelovi). Spíš jde o to, že pokud se převede bohatá významová rovina do slov, ta vyzní banálně (např. úpadek duchovních hodnot v materiálním světě). Přitom POKUŠENÍ SVATÉHO TONÍKA se vyjadřuje prostřednictvím obrazů, které jsou evidentně inspirovány zásadními kinematografickými díly minulých dekád, což bezpochyby potěší nejednoho cinefila, kterému je blízká poetika Lynche, Herzoga, Pasoliniho, Buňuela... a tak by se dalo pokračovat v podstatě do nekonečna. (29.03.2011)

Pohrebom začína film. Večierok je prapodivnou čiernou omšou. Kňaz pustého kostola v Boha už dávno neverí, no napriek tomu levituje. Frajerka odoláva sexu, no nakoniec ju zavrú do bordelu pre vyvolených. Polícia koná úplne proti svojmu zmyslu. Biznismeni sa zapájajú do hedonisticky odpudivých rozkoší tela. A tak podobne a tak ďalej. Plus neskutočne priliehavá hudba. (31.07.2020)