La notte
La Nuit
The Night
Noc
La Notte
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giorgio GasliniHrají:
Jeanne Moreau, Marcello Mastroianni, Monica Vitti, Bernhard Wicki, Rosy Mazzacurati, Maria Pia Luzi, Umberto Eco, Giorgio Gaslini, Gitt MagriniObsahy(1)
Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (82)
Filmová sonda do prázdnoty. V daném případě aristokratického druhu. Řekl bych, že šedesátá léta si libovala v podobných sondách - nešlo o příběh, ale o postižení místa, společenské skupiny, lidských typů. Film si tím projít musel, a tahle "vlna" jej vývojově posunula o něco dál. --- Reakce, tedy divácká recepce, podle mne hodně závisí od toho, do jaké míry jsou zobrazené a pitvané jevy divákovi blízké. Pokud jde o mě, je mi téma vyhoření cizí. Opustil jsem v životě leccos, ale vždycky vlastně proto, že se objevilo něco, co mě ovládlo a zaujalo namísto toho dosavadního. Což je povýtce osobnostní dar. Nepopírám však, že vyhoření má svoje společenské konotace. Já když jsem opouštěl, překračoval jsem normu společenské konformity. Kdybych se jí nechal ovládnout, dost možná bych jako bezradný a prázdný intelektuál skončil taky. --- Tedy, relativně nízké hodnocení odráží můj ryze osobní vztah k zobrazovanému jevu. Uměleckou úroveň filmu nikterak nepopírám a chápu. ()
Nevím, ale zas tak depresivní mi Noc nepřijde. Antonioni se zabejvá kritikou lidských vztahů, ale je cítit, že je to člověk s pochopením a vcítěním, a jaksi přes tu kritiku naznačuje řešení. Ano, Mastroianniho postava je docela bezcharakterní, ale postava Moreau je velmi silná žena, zoufalá z nenaplněnosti vztahu, o kterej jí pořád jde, i když ke konci tvrdí opak. A to, myslím, chce Antonioni naznačit, že té lásky je prostě třeba, koneckonců i Mastroianni ji všude vyhledává, "pouze" jí nedává tam, kde by měl. Co se týče kritiky společnosti, ta je mnohem tvrdší, prázdnota a povrchnost z ní jen čiší. Film má silně existencialistickou atmosféru a jinak v kompozici záběrů, kameře, výtvarným pojetí je strhující. ()
Zobrazení znuděné italské smetánky (kritikou bych to moc neoznačoval, jelikož se to ani jako jejich kritika netváří) v tom typickém Antonioniho chladném stylu, ale aspoň je to skvěle natočené a aspoň je to chytřejší než všechna jeho ostatní mnou viděná díla, takže se to dá i trochu rozsáhleji rozebírat. Celkově to ale stejně nemá moc co říct, zase se to plácá odnikud nikam a za ty dvě hodiny je to pořád jen o jednom a tom samém, navíc s poněkud omezeným pohledem na manželskou krizi, ale aspoň s pár zajímavými myšlenkami a chytře napsanými dialogy. Přitom to mělo potenciál na víc, jelikož úvodní scéna v nemocnici je skvělá a za ni samotnou bych dal klidně plný počet - ale po ní už to začínal být stále víc a víc klasický Antonioniho film. No co už, tu jeho nejslavnější a mnoha lidmi oblíbenou Zvětšeninu ještě někdy určitě zkusím. 3* ()
Dva inťoši chodí městem a protože mají deprese, tak se jdou tu kouknout, jak kluci odpalují rakety, tu do podniku, kde tancuje žena se skleničkou na hlavě, tu na párty, kde k největším zábavám patří kůň, co vyhrál závod a noční skákání do bazénu. A všechno je to o tom, jak jsou si lidi odcizení a jak bývala láska a už není a já nevím o čem všem ještě. O intelektuálech, co nemají do čeho píchnout psal naprosto geniálně Čechov nebo Turgeněv, Antonioni je jen slabý odvar. Ačkoli je film údajně postaven na psychologii postav, já jim vůbec nerozumím: ,,Ach já chudák, musím celé dny chodit na nudné večírky plné jídla, zábavy a šampaňského, jsem bohatý a oblíbený, ale vůbec mě to nenaplňuje!" Tak já nevím - tak třeba jděte do ZOO? Nemůžu vystát tyhle filmy o snobech, co se pořád akorát litují. ()
Druhý díl Antonioniho tetralogie citů stylově navazuje na předchozí snímek Dobrodružství. Mapuje 24 hodin rozpadajícího se vztahu spisovatele Pontana (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová). Ačkoli jistě nepřesně, povrchně a s chybami, pokusím se o nějakou vlastní interpretaci mistrova díla. Reagovat budu raději jen na některé scénky a náznaky. Po úvodu filmu z nemocnice (též zajímavý) děj pokračuje touláním Lidie v Milánských ulicích. Tyto toulky jsou spojené se vzpomínkami a hledáním vnějšího impulzu ke zklidnění její vnitřní bolesti. Zajímavé je následné srovnání vnímání okolního světa a minulosti Lidií a Pontanem. Zatímco u Lidie vzpomínky na minulost evokují citové pohnutí (skryté), u Pontana k tomu nedochází. Pouze zhodnotí, co vidí a okomentuje. Bez emocí. Je to způsobeno jejich rozdílným vnímáním světa a je to jeden z problémů jejich vztahu. Ústřední dvojice si večer vyrazí do společnosti. Po neutěšené návštěvě baru, zajdou na návštěvu do lepší společnosti. Zde se sic ve vedlejší roli ale stále velmi výrazně objevuje Antoniova múza Monica Vitti v roli Valentiny. Právě její rozhovory s ústřední dvojicí považuji za nejsilnější zážitek. Valentina je intelektuální aristokratka. Krásná, osamělá a velmi vitální. Na první pohled se jeví jako vhodná pro možný únik Pontana z prázdného vyčerpaného vztahu s Lidií. Valentina ale působí jako žena, která dokáže Pontana velmi dobře přečíst. Ačkoli částečně by měla o Pontana zájem, cosi uvnitř ji brání. Přitom v určité okamžiky i aktivně dává Pontanovi podněty. Dobře je to vidět ve scéně, kdy mu přehrává z magnetofonu svoje intimní monology, aby je hned v zápětí smazala, když Pontano projevil zaujetí. Vnitřní konflikt působí Valentině problémy. Navíc je tu postava Lidie, která se ve vhodnou chvíli vrací na scénu. Svou depresí následně Valentinu psychicky úplně roztrhá. Žádné emoce napovrch, ale člověk může cítit, jak jsou jednotlivé postavy uvnitř rozervané. Vskutku jedinečný dojem. Základní myšlenková úvaha citové vraždy Lidie, ke které dochází v samotném závěru, nejspíš vychází z dogmat ateistického existencialismu. Bůh neexistuje. Existence člověka je shodou náhodných událostí. Samotné narození člověka je náhoda. Člověk ale posléze sám sebe definuje. V subjektivním světě vlastního Já hledá svoje sebeurčení v reálném světě. Jeho existence tak předchází to, kým vlastně je, resp. kým se stává. Subjektivní svět lidského já, má mnohem větší hodnotu než materiální svět kolem nás. Přesto právě v hmotném světě a jeho chápání člověk musí hledat důvod svojí existence. Právě rozdílné chápání vnějšího světa staví proti sobě hlavní hrdiny filmu. Pontanovo uvažování, založené na mužském technokratickém intelektualismu, je v konfrontaci s ženským instinktivním vnímáním světa Lidie. Žena Lidie dokáže krátkodobě vnímat svět očima muže Pontana. Dokáže se přizpůsobit, což muž neumí. Není to ale jev trvalého charakteru. Lidie se dlouhodobě dostává do stavu citové vyprahlosti a vnitřní prázdnoty. Rozpad vztahu ale sebou přináší obavu o naplnění svojí existenciální podstaty. Člověk začíná bloudit, a proto tento okamžik oddaluje. Lidia ví, že se blíží konec, ale bojí se ho. Ona sama říká „Dnes večer se mi chce umřít, protože tě již nemiluji. Jsem z toho zoufalá. Chtěla bych být zestárlá z toho, jak jsem ti zasvětila celý život. Už nechci existovat, protože tě už nemůžu milovat.“ Pontano žijící v blahé nevědomosti objektivního světa samozřejmě nemůže vnitřním stavům Lidie nikdy rozumět. Proto když mu Lidie oznámí svůj úmysl rozejít se, snaží se jí přesvědčit domluvou i sexuálním uspokojením. Neví, že jeho snaha je předem bez šance. Může jen oddálit neodvratné. 92% () (méně) (více)
Galerie (60)
Zajímavosti (13)
- Na večírku při prezentaci Giovanniho (Marcello Mastroianni) knihy je přítomen Salvatore Quasimodo v roli sebe sama (je nazýván pouze „náš nositel Nobelovy ceny“) a mladý Umberto Eco. (classic)
- Při divadelní premiéře zazněly slavné projevy intelektuálů, včetně Alberta Moravii, který ocenil originalitu vyprávění, a Piera Paola Pasoliniho, který ostře rozebral styčné body a rozdíly s Moraviovým románem „La noia“, vydaným právě v měsících, kdy se film točil. (classic)
- Dvojice řídí vůz Alfa Romeo Giulietta T.i. z roku 1960. (classic)
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Reklama