Mléko strachu

Po zhlednuti reziserskeho debutu Madeinusa, ktery me zaujal, jsem se tesil na dalsi film Claudie Llosy. Mleko strachu me nechalo chladnym, nedokazal jsem se vcitit do problemu hlavni hrdinky. Ac uznavam, ze Magaly Solier je velmi charismaticka herecka a myslim, ze je skoda, ze jeji kinematografie neni bohatsi. (02.11.2016)

Mléko strachu je v kostce lyricko-realistický a tyrkysový film. Jeho peruánská chuť vyniká neuvěřitelně rozvrženou barevností v mizanscéně, matné odstíny pastelových žlutí, růží, purpurových a sivě bronzových, mořsky zelených a květových tónů kouzlí a na film se dá dívat třeba jen s ohledem na to. Dlouho jsem neviděl tak barevný film - je v tomto způsobu výrazný stejně jako třeba Zvětšenina. (24.02.2010)

Velmi pomalý film, což potvrzuje velice jednoduchý, lineární příběh, natažený do poměrně dlouhých devadesáti minut, o tom, že psychické problémy hrdinky zemřely s její matkou a ona si to dlouho odmítá připustit, protože znásilněná a v důsledku toho asi i dost netečná a otupělá (což vyplývá z úvodního monologu) matka ji celé dětství dusila svým traumatem (matka je obětí i „viníkem“ – zní to hnusně?). Právě dceřina zděděná otupělost, neschopnost vymanit se z mrtvých vazeb a možná i trochu lenost začít nový, skutečný život, jsou alarmujícími tématy, jimiž film bije na poplach a která pravděpodobně zasáhla válečnou i poválečnou generaci lidí z Peru. Celková pomalost je ještě markantnější s tím, jak opožděně hrdinka reaguje, jak jakoby se strachem z něčeho neznámého váhá s každým krokem vpřed a jak se scény opakují (opětovné otevírání vrat, další a další cesty domů z práce). Navíc chybí finální zvrat, jenž je nahrazen pouze konečným důsledkem chování a jednání ústřední postavy. Toto všechno určitě spoustu diváků odradí minimálně od opakovaného zhlédnutí snímku, což bylo patrné i na usínajícím publiku v sále. Pokud ale zůstanete pozorní a čerství, tak si například všimnete místy nápadité a životné kamery (závěrečný vítr ve vlasech a pohled na moře) a vcelku jednoduché a širšímu publiku přístupné symboliky (shýbnutí se k umírající matce v prologu vs. přivonění si k rozkvetlé květině v epilogu). Ačkoli mi pomalejší způsob vyprávění nevadí, nemám rád samoúčelně rozvleklé filmy, které zbytečně protahují myšlenku a příliš okatě hrají na divákovy emoce (viz taktéž karlovarské Camino). Samoúčelnosti ani okatosti jsem si ale ZDE nevšiml. Měl jsem sice sem tam tendenci zařvat na dívku: „Tak už tam běž, když na tebe volají!“, ale vždy jsem se udržel. Nenudil jsem se a z finále jsem měl navíc příjemný pocit. Nejlepší film (nepočítám dokumentární kousky), jaký jsem loni ve Varech viděl. (05.06.2010)

Vyplašená nebohá dívka s bramborou ve vagíně má být svéráznou artovou výpovědí o následcích peruánské pohnuté historie...Možná...Pro mě osobně utrpení sledovat tuhle zpomalenou hrdinku, která se filmem plouží jako němá výčitka, zosobněné memento a teskný indiánský zpěvník...Bez emocí, bez děje, bez tempa...A lítost, že Oskara nedostala Bílá stuha... (18.03.2010)

Mléko strachu, to je především sebevědomý peruánský art. Tvůrci ví, co chtějí sdělit, a jdou si za tím stůj co stůj. To je na jednu stranu obdivuhodné, na tu druhou však o něco méně. Pasivní a odevzdaná Fausta je ztělesněním mého diváckého utrpení. Chápu, že hlavní hrdinka reprezentuje traumata peruánské společnosti, ale to celé je podáno bez jakéhokoliv uměleckého pnutí a rizika. To zůstalo za zavřenými dveřmi Faustiny kamenné tváře. Avšak na filmu oceňuji, že svoji domovinu tvůrci neprezentují jako turistické lákadlo, ba snaží se jakékoliv zákoutí peruánského života zaobalit do těch nejbanálnějších lokací. A tak nebýt té Fausty... (26.02.2010)