Pražské jaro 1968

Hodně moderně vyhlížející rakouský dokument složený z autentických dobových materiálů a hraných pasáží. Hrané rekonstrukce jsou silnou devizou tohoto dokumentárního snímku - Jan Hrušínský v roli Alexandra Dubčeka je přesvědčivý (i když jeho ruština je divná...ale kdo ví, třeba taková skutečně byla...) a zvláště ke konci filmu mají i potřebný dramatický náboj (silné scény např. z jednání v Čierné nad Tisou či při zajímání ústředního výboru jednotkou sovětských výsadkářů a jeho následné internaci...). ORF tak jde cestou, jakou už před lety prošlapalo třeba HBO ve svých vynikajících hraných dokumentech (nebo stačí připomenout výborné hrané francouzské Mýty a fakta historie). Autentické materiály zase přinášejí řadu cenných svědectví - záznam posledního vysílání ČST z brněnského studia podpořený apelem, aby po jejich odmlčení zařazovala rakouská veřejnoprávní televize zprávy v češtině, interní příkaz Vídně neudělovat československým státním občanům žádná rakouská víza a s tím spojený hrdinný postoj rakouského velvyslance Rudolfa Kirschlägra oznamující Vídni, že jeho svědomí mu asi neumožní se nařízením řídit...). Trochu alibisticky vyzněly jen doušky o nezastupitelné úloze rakouské veřejnoprávní televize a o její výjimečnosti, bylo pikantní slyšet to z úst zaměstnanců ORF:-) Každopádně obava Rakušanů, že budou sami obsazeni, a s tím spojené přesuny vojsk, to je pro mne nóvum. Stejně jako Orwellovský newspeak při uzavřených rozhovorech v Moskvě, kdy vojenská invaze do ČSSR byla i v politickém soukromí stále posílením svobody československého lidu... Podobné filmy: Spřízněni volbou, Československé jaro 1968, Zmatek (07.10.2008)

Dokument, který díky tomu, že jsou události nahlíženy "rakouskou optikou", i informovanému diváku přinese poměrně dost neznámých informací. Hrané pasáže ovšem opravdu nejsou nic moc a mj. opět dokládají, že Jan Hrušínský není zrovna dvakrát dobrý herec... Celkový dojem: 65% PS: Mimochodem existuje TV film (tuším britský či americký), natočený někdy v osmdesátých letech podle knihy Zdenka Mlynáře "Mráz přichází z Kremlu". Bohužel se mi ho zde nepodařilo jakkoli dohledat, ale rozhodně zpracovává téma podstatně lépe, než hrané pasáže tohoto dokumentu... (24.08.2010)

Vynikající rakouský pořad má právě to, co postrádá v jubilejním roce většina domácí produkce: šťávu a přesvědčivost. Precizně nastudované, dnes dostupné historické prameny ukazují Dubčeka jako státníka, který se až pronikavě odlišil od svých zbabělých předchůdců ve funkci prvního nomenklaturního komunisty. Fakt, že Dubček perfektně ovládal ruštinu, je znám; prožil v sovětské říši prvních téměř šestnáct let života. Ještě zajímavější jsou ohlasy rakouských osmašedesátníků a pozoruhodné, lidsky strhující stanovisko budoucího rakouského spolkového prezidenta Rudolfa Kirschlägra. Jan Hrušínský přesvědčil o svém hereckém talentu a vytvořil přesvědčivý portrét vynikajícího slovenského politika-Evropana. Mimořádně zajímavý je i vnitrorakouský pohled; zejména to platí o anšlusové reminiscenci na na březen 1938, kdy Rakušané kapitulovali před Hitlerem bez jediného výstřelua deklarované odhodlání bránit se případnému útoku okupačních vojsk Varšavské smlouvy na rakouské území (jinou věcí je, co by Rakušané dělali, pokud by k útoku opravdu došlo). Ještě pozoruhodnější je postoj vůdčích osobností ÖRT Zilka a ostatních; jejich dojetí událostmi Pražského jara (Ledna) naznačuje, že nejsme s to docenit pozitivní přínos těchto dnů asi tak jako tomu kdysi bylo s prvorepublikovou tradicí. Vcelku jsme viděli - o tom není pochyb - mimořádně zdařilý publicistický dokumentární pořad, přibližující události Ledna a Pražského jara z pohledu, v němž vyniká velikost a světovost těchto těchto vrcholných okamžiků našich novodobých dějin. Slova brněnského televizního redaktora "Jsem komunista, ale teď nejde o to, kdo je a kdo není komunista, teď jde o všechno" určená jako prosba o pomoc našim jižním sousedům a v té době blízkým přátelům, vystihují asi nejlépe mravní étos nejen průběhu, ale i dějinného odkazu velkého a ojedinělého pokusu o demokratické překonání komunistického režimu. Přesvědčivá symbolická sonda, vyslaná rakouskými tvůrci v ústrety českému divákovi, víc než splnila své určené poslání. (07.10.2008)

Alespoň trochu informovanému Čechovi nedají faktografické údaje o dění v Praze za tzv. pražského jara v stejnojmenném dokumentu nic extra navíc. Na druhou stranu, nedávno jsem viděl smutnou anketu mezi středo- a vysokoškoláky, která ukázala, že těch "průměrně informovaných" ani mezi studenty není moc. Nevím, jak moc se na tom podepisuje nezájem české mládeže o naše dějiny a nakolik jde o dluh nedostatečného odstupu od dob komunismu, se kterým nejsou schopni se naši učitelé vypořádat. Hodně mých vrstevníků popisuje, že na školách se v dějepise k druhé polovině dvacátého století vůbec nedostali, protože jejich vyučující nebyli schopní nebo nechtěli o době, kdy sami vyrůstali, mluvit. Pro mě byly ale cenné informace o pohledu z rakouské strany. Bylo pozoruhodné sledovat, jak se se situací v Československu vypořádávali naši sousedé. Zejména pokud šlo o dobu podzimní invaze vojsk Varšavské smlouvy. Druhou, možná ještě zajímavější výpověď dává dokument hranými rekonstrukcemi (Hrušínský byl vynikající!), které mi pomohly si uvědomit, jakému tlaku byl Dubček po celou dobu uvolnění poměrů vystaven. O to víc obdivuju jeho odvahu a jen marně přemýšlím, proč se stále mluví o tom, zda postavit Benešovi sochu, když Alexandr Dubček by takovou připomínku osobní statečnosti zasluhoval zcela nesporně. (23.08.2010)